Bez srdce

Na Marissu Meyer jsem od čtenářů slyšela a četla spoustu chvály. Pro tuto knihu jsem se však rozhodla i z důvodu, že mám Alenku v říši divů ráda a tudíž jsem si tento retelling nemohla nechat ujít.
Nicméně po dočtení... zaprvé, ano, chvála na autorku rozhodně byla na místě a zadruhé už chápu, proč mi jedna kamarádka říkala, že tahle kniha byla skvělá, ale doma ve své vlastní sbírce ji nechce.
Já ji taky rozhodně nechci!

Příběh o zrodu Srdcové královny je strašný, šílený, smutný, nervy drásající a srdce lámající.

Je zvláštní a jistým způsobem alarmující, že o zlých lidech (nebo postavách) častokrát smýšlíme tak, že jsou zkrátka zlí - dáme jim takovýto štempl a víc je neřešíme. Jen málokdo uvažuje nad tím, proč tomu tak je. Marissa Meyerová se nad tím však pozastavila a bravurně ukázala příčiny proměny milé a laskavé dívky v tak obávanou osobnost, jakou je v Říši divů Srdcová královna.
Chápu, že ne všem čtenářům Říše divů vyhovovala a nad chováním určitých hrdinů (ať už se to týkalo Krále či rodičů Catherine) zůstával rozum stát, nicméně autorčina práce s psychologií a vývojem postav v tak potrhlém světě si určitě zaslouží potlesk.
Mimo to se jí povedlo zdařile ukázat, že pokud necháte o sobě a svém životě rozhodovat druhé, nakonec skončíte tam, kde se vám to vůbec líbit nebude.

Jediné, co mě trochu zklamalo, byly rozvleklé a méně záživné pasáže. Sice i tyto části přispěly k vytvoření uceleného obrazu Catherinina příběhu, ale kdyby byly o kapičku kratší a třeba i jinak napsané, nezlobila bych se.

A ten konec? Jeden z NEJBOLESTNĚJŠÍCH, jaký kdy byl napsán! A pokud si myslíte, že si z vás dělám šprýmy jako Šprým, řeknu to takhle: Možná jste na četbu natěšení a spěcháte do svého čtecího křesla stejnou rychlostí jakou chvátal Bílý Králík, avšak až se uvelebíte, pustíte se do knihy a při tom budete spokojeně pokuřovat jako Houseňák, uvolněnost bude rázem tatam.
Nejednou budete lomit rukama nad Catherininým chováním, které bylo stejně nesmyslné jako chování ptáka Blbouna, nejednou budete mít chuť Krále vyhostit na Petrovo pole a nechat ho tam místo kralování pěstovat dýně a nejednou si budete přát mít tak rychlé nohy jako Zajíc Březňák, abyste unikli blížícímu se krutému konci. Leč marně. Závěr příběhu vás snadno dožene. Bude na vás cenit zuby v širokém úsměvu kočky Šklíby a potom vás schlamstne jako Tlachapoud své oběti. Sežvýká vás, vycucá a vyplivne. A vy se i přesto, že vám po dočtení poslední strany nezbyde než před autorčiným umem smeknout Klóbrcovým kloboukem, budete dalších několik dní cítit jako Catherine - bez srdce.