Zbytečnost

Jan Pavel (1973) do své osmé knížky Zbytečnost poskládal hrst krátkých, jakoby samostatných povídek. Vybrousil je do minimalistického sevřeného tvaru a k pohonu jejich děje použil hovorové dialogy. Próza komponovaná ze zdánlivě autonomních mikropříběhů, které se nenápadně splétají ve stejných hrdinech, zachycuje tytéž postavy v dětství i v dospělosti, pojednává o zapouzdřených komplexech z dětství jako příčinách nevyrovnanosti dospělých. (...) Pavel nás vrací do podivuhodného a pozapomenutého panenského světa dětství, nezformovaného symbolicky konstruovaným sociálním řádem. Do dětství, kde jsou úhelným kamenem poznání jednotlivosti, bezprostřední okolí a vlastní prožitky; do období, kdy se necháváme oslovovat světem, kterému plně nerozumíme. Tušíme ale, že věci mají smysl.