Čas minisukní

Po přečtení knihy se mi chce napsat; rozmanitost života je naším nejvzácnějším pokladem, proto si ji hýčkejme. Příběhy, vztahy, názory, zamyšlení i vzpomínky vykreslené v této knize jsou utkány s pavoučí přesností a propojeny kusem opravdové až neuvěřitelné reality. Žádná fikce, žádná mystika. Čtete dál a dál... a cítíte, že vás cosi nutí přemýšlet. Že se příběh ve své podstatě příliš neliší od vašeho. Na mysli vám přicházejí vlastní životní situace, nenadálé převraty, které vás jednou povznesou a podruhé udachmají, ale i osobní zkušenosti, kdy si říkáte, že každý je strůjcem vlastního štěstí. Kapitoly na sebe jemně navazují a čtenář má chvílemi pocit, že jejich spojovací nit má nekonečné možnosti ve vykreslování jednotlivých obrazů. Přiznávám se, že znám autorku osobně už řadu let. Možná proto jsem byla zvědavá na první literární dílko v jejím podání. Nezklamala. Zůstala svá. Příběh dobře zadělal na pokračování. A pokud autorka tento úmysl neměla, přimlouvám se za další díl. Proč? Pro sílu myšlenky, osobitost podání a lehkost příběhu.

Tuto knížku, plnou člověčích prožitků a emocí bez fanfár jsem četla jedním dechem. Jsem přesvědčena, že každý, narozený v poválečných letech zavzpomíná na svého dědu, babičku, mejdlíčka a cukrkandly na provázku, na své první lásky nelásky i na prohry, které zvládl. Heleně Tyburcové se podařilo velmi křehce navodit atmosféru let nedávno minulých a umocněno jejími vlastními prožitky je kniha naprostou jedničkou v tom, co jsem v posledních měsících na pultech našla.Děkuji Vám, paní autorko. Pište dál, těším se na další poklady, které jistě ve vzpomínkách najdete a tímto způsobem se o ně s námi podělíte.

Kniha je opravdu pěkně napsaná, příběh je dojemný a pokud autorka popisovanou dobu nezažila, patří jí velké uznání za to, jak se jí povedlo nastudovat a naposlouchat dobové reálie. Knih o této době není mnoho a je to možná i proto, že pamětníci žijí, někteří z nás jsme se tohoto období letmo dotkli, někomu z nás vyprávěli něco rodiče a příbuzní, a proto se autor popisem této doby vystavuje trošku větší míře kritiky (za popisné detaily) než když píše třeba o středověku. Oceňuji části, kde příběh plyne způsobem, který je specifický pro danou dobu, méně už ty části, které se pouze „v kulisách té doby“ odehrávají, ale mohly by se odehrát kdykoli v jakékoli době víceméně stejně.
K příběhu mám totiž lehké výhrady - vlastně by mne mnohem více zajímalo, jak by příběh pokračoval, kdyby po „knize první“ příběh dále pokračoval přirozeně, bez té zápletky kolem vážné nemoci. Nemoc se může odehrát kdykoli a byť je vyprávění o zdravotnictví té doby také poutavé a zajímavé, nemohu se trochu zbavit dojmu, že se touto dějovou linkou „vyřešila“ otázka, jak má příběh vlastně pokračovat. Ale třeba se dočkám druhého dílu, kde se to pokračování ještě dozvím.