Ladislava Ziburu jsem prvně zaznamenal díky jeho blogu, kde zaznamenával svou pěší pouť do Jeruzaléma a až po delší době jsem zaznamenal, že svoje zážitky z tohoto a jiných putování cest sepisuje knihy a také pořádá přednášky po celé republice. Ač jsem věděl jak o původní první knize z cesty do Svaté země, tak o těch novějších knihách s povedenými novými ilustracemi, tak k přečtení nějaké jeho knihy jsem se dostal až s obrovským zpožděním. A to až tento rok a nelogicky jsem začal jeho poslední knihou.
— Musím se přiznat, že jsem v jedné části čtení této knihy byl dost zklamaný a v duchu jsem se už chystal knihu pořádně rozcupovat. Ale po dočtení jsem si s odstupem toto rozhodnutí rozmyslel a nakonec jsem uznal, že to nebylo zas tak špatné, jak jsem v tom afektu myslel.
— Moje hodnocení Už nikdy pěšky… bylo hodně ovlivněné tím, že jsem nedávno četl jiný cestopis, který popisuje Gruzii, Arménii a Azerbájdžán. Ta kniha se jmenuje Přípitek předkům a napsal ji Wojciech Górecki. ten napsal ještě knihu Planeta Kavkaz, která se věnuje oblasti Severního Kavkazu a zejména Ičkerii, kterou asi spíše znáte pod pojmenováním Čečna. Bohužel musím konstatovat, že Wojciech mne oslovil více než Ladislav. Důvodem je to, že z Přípitku předkům jsem se dozvěděl mnohem více informací o historii, současnosti i zajímavostech těchto tří zemí a také o vztazích mezi těmito třemi ne zrovna přátelsky naladěnými národy. V Ziburově knize je poměr mezi tím, jak Ladislav líčí své setkání (většinou spojená s konzumací alkoholu) s domorodci a fakty cizí zemi hodně nakloněný k té alkoholické části. jednu chvíli, právě v té, o které se zmiňuji v úvodu, jsem měl dojem, že se tam jen chlastá. : )
— Ale s odstupem jsem si uvědomil, že jsem taky možná trošku jiná cílovka. Chtěl jsem knihu přirovnat k Sirotčinci slečny Peregrinové. Zde šlo také o míjení a na knize mne zaujaly zejména ty obrázky (fotografie). Ale na férovku musím říci, že Zibura je spíše hodně osobní cestopis a Góreci je reportáž a v reportážích by mělo být hodně faktů.
— S chladnou hlavou bych knize dal nakonec čtyři hvězdy. zamrzelo mne, že těch informací nebylo více a na druhou stranu musím říci, že Ziburův velmi optimistický přístup k životu mi byl hodně sympatický. Hodně velkým plusem je i grafická podoba všech (těch novějších) knih Ladislava Zibury. Nemohu mluvit ze své zkušenosti ale již z více stran jsem slyšel, že se knihy Ladislava Zibury hodně podobají a různé hlášky a vtípky se v jednotlivých knihách podobají. Ale musím říct, že jde o informaci z druhé ruky ale docela bych tomu věřil.
— Pokud jste ještě žádnou knihu od Zibury nic nečetli a přistoupíte na to, že jde o hodně osobní cestopis (hodně podobný knize Okolo Irska s lednicí od Tonyho Hawkse – nejde o toho skejťáka ale o britského herce), tak si buď tuto nebo jednu z předešlých knih knih přečtěte. Vyprávění je celkem svižné, většinou i dosti humorná a velmi lidská. Docela obdivuji Ladislava, že si dokáže krásně popovídat s úplně každým člověkem. A je pravda, že je mnohem lepší, když čtenáři, kteří čtou spíše oddechové a zábavnější knihy, sáhnou po této knize než po nějaké knize o UFO nebo průměrné motivační literatuře.
