Valgir

"Nevěřím, že z nešťastného dětství plného krutosti může vyjít osobnost schopná poskytnout oporu jiným a stát na správné straně. Já se na ní snažil stát. Snažil, ano. Ne vždycky to vyšlo, přiznávám, ale když mi bylo nejhůř, vždycky jsem se mohl opřít právě o vzpomínku na rané dětství."

Před časem jsem se setkala s paní Střítezskou u charitativní akce, jejíž cenou byla její první díly Ilusie. Pro mě ještě i vystoupení ze své komfortní čtenářské zóny. Harfeníci mě okouzlili, svět Severu, Alatea. Sáhla jsem tedy po Valgiru, úvodu do tohoto Světa.

"Nevěnoval jsem se tichým výhrůžkám toho muže a pročetl si něco, co asi opsal z kapitulace jiných zemí, které už dávno neexistovaly, protože se staly Irinii samotnou. "To je hodně tvrdé, " řekl jsem a podal list svým druhům."
Poslouchat tu knihu dnes, bylo obzvláště mrazivé. Autorka se inspirovala životem maršála Mannerheima, Zimní válkou. "To jsou slova generála Valgira, který byl pověřený ochranou severu," zašeptal jsem." Dnes jsou to slova, která zaznívají nedaleko nás...

Pan Otakar Sovina civilním projevem převedl příběh Valgira, jeho rodiny, přátel, do uší. Paní Střítezská odkrývá mnohá temná zákoutí lidské duše. Jejím hrdinům není nic "lidského" cizí. Stejně jako v Harfenících Perttu, tady mé srdce získal Mistr Til. Stejně, jako Valgira provedl řádem až k Velmistrovi, tak i mně pomohl smířit se s nevyhnutelným koncem Valgira z Pohjoly, velmistra řádu Harpyje s egidou, krále Alatey a generála severské armády...

"Jediné, co mi dodáválo klid, byla slova, která mi řekla matka v Tuonele: "Narodí se znovu. A znovu budou bojovat. Seveřané umírají nesnadno, rodí se pořád dokola, jsou urputní a houževnatí. Nadále jsi děj, který někdo jednou ukončí a přinese Alatey mír ve tvém jménu."