(…) problematickým se stává rozsah, jenž je v textu věnovaný titulnímu smrtelnému hříchu. Jestliže v první polovině románu protagonistův odosobněný pohled funguje a poutá pozornost (pravděpodobně i tím, že mimo jiné ilustruje určitou ztrátu zájmu a pozornosti v dnešní digitální době), v druhé polovině je vidět, jak moc Maršálek leitmotivu lenosti text podřizuje. Próza se tím stává zdlouhavou a dostává se do ní mnoho prázdných, vykalkulovaných myšlenek. Přestože je jasné, že jde o zcela neskrývaný záměr, kdy má vše souznít s protagonistovým rozpoložením, na necelých dvou stech stranách se Maršálkovi zkrátka nedaří udržet nosnost tématu a finále příběhu se pod nánosem množství lenivých, lhostejných (ad.) komentářů a metafor začíná rozpadat. A to je škoda, jelikož autorova snaha napsat román, který je založený na camusovských aluzích, působí sympaticky a nabízela obrovský potenciál. Očekávaná katarze, či alespoň jakákoli cílevědomá akce ze strany protagonisty, nakonec nepřichází, naopak se dostavuje ještě větší beznaděj: „S jistotou mohu jen tvrdit, že už nevěřím, že by člověk svým rozhodnutím dokázal cokoli změnit.“ (s. 180) Román je tak, stejně jako Maršálkova prvotina, opět hlavně filosofickým a stylistickým cvičením, na kterém sice autor dokazuje, že umí psát – příště už to ale stačit nebude.