(…) O sexualizovaném násilí a jeho strukturních souvislostech se mluví v poslední době různým způsobem. Jako téma, osobitě zpracované, je důležité také v knize Na Betáni, třebaže její narativní působivost zdaleka nevyčerpává. Slavická nabízí příběh o vyrovnání se s traumatem a převzetí odpovědnosti za vlastní život. Podstatnou roli v něm hraje psaní jako strategie, jež dovoluje spojit osobní a sdělitelné, autoterapeutické a společensko-kritické. A také četba.

Stejně jako v dalších knihách autorčiny trilogie hraje i v Na Betáni roli poezie. Zhudebněné básně Bavora, jedné z postav smutného Nuselského údolí, či texty Ivana Diviše v příběhu emigrantky později pohřbené na Hagiboru – na jedné straně zpřítomňujících domov, na druhé sloužící jako zbraň vůči těm, kdo jej zradili – doplňuje v knize Na Betáni básnická sbírka Ábela, druha v neštěstí hlavní hrdinky, nebo verše Sylvie Plathové, které Anetu doprovází na úniku z manželství s Ábelem: „Jak je to možné, pomyslela jsem si, že mi nějaká neznámá básnířka posílá přes Atlantický oceán větu, kterou cítím v morku svých kostí?“ (s. 85) (…)