Divoké kameny

(...) Román psaný formou beletrizovaných osobních zápisků se odehrává ve druhé polovině 12. století na stavbě kláštera řádu cisterciáků v opatství Le Thoronet v Provence. Ten patří dodnes ke trojici nejvýznamnějších staveb tohoto druhu ve Francii – ostatní neméně kvalitní se proměnily v ruiny už za Francouzské revoluce. Fernand Pouillon sice vede jistou dějovou linii, snaží se formovat románové postavy, nicméně je patrné, že hlavním tématem je pro něj stavba sama. A jeho vlastní stavitelské ideje, které vepisuje do úst a mozku svému hrdinovi. V tomto smyslu jsou Divoké kameny jakýmsi nahrubo tesaným obloukem, který vede od vykreslení stavitelství románského slohu, tedy onoho porozumění středověku, jež se tolik líbí Umbertu Ecovi, do 20. století. K osobě „Savanaroly architektury“, jak současníci Fernandu Pouillonovi přezdívali.

(...) Autorem knihy je přední francouzský architekt Fernand Pouillon, jenž žil v letech 1912 až 1986. Není třeba dlouze hádat, jeho román je o architektuře, přesněji o jejím smyslu, vášni pro materiál a koneckonců o něčem tak zdánlivě nezáživném, jako je organizace práce na stavbě. (...) Čtenáři je ku prospěchu také strukturovaný doslov, v němž pochopí mnohé ze zapomenutých stavebních praktik starých mistrů, i leccos z dějin cisterciáckého řádu. Dostane se mu informací o autorovi i oblasti, kde se děj odehrává. I to vše je dílem „architekta českého vydání“ této nesnadné knihy Denise Molčanova. Divoké kameny jsou románem z 12. století napsaným před padesáti lety. Přesto se dotýkají i dnešního člověka. Zejména svým soustředěním. Možná právě proto, že tato schopnost dnes tak často schází.

(...) Text románu Divoké kameny začal Fernand Pouillon psát „aby se nezbláznil“, začátkem 60. let minulého století, ve vězeňské cele, kam se dostal za zpronevěru zaviněnou jeho partnery. Před nástupem trestu navíc Pouillon rozprodal svůj majetek, aby uhradil dlužnou částku. Už v tomto ohledu by nebylo překvapivé, že hrdinou jeho prózy se stal člověk dobrovolně vázaný slibem chudoby. V románovém světě ovšem askeze není trestem, nýbrž volbou. (...) Nejde o beletristické dílo, ale ani přísnou rešerši pracovních postupů minulosti. Kniha je estetickým prohlášením souzvuku se stylem tvorby, který dospěl k ideálnímu tvaru, funkčnímu nadčasově. To Pouillon formuluje spolehlivě. Z jeho slov vycítíme onu krásu hmatatelně, a proto i četba Divokých kamenů může být požitkem.