Vlaštovčí kopec

Příběh nás zavede do nezvyklého prostředí terpentýnářských pracovních táborů v Georgii kolem roku 1932. V táborech na sběr pryskyřice žijí dělníci v drsných podmínkách. Jiná práce však není, tak muži berou za vděk čímkoliv. Tři hlavní hrdinové budou muset prožít spoustu špatného, než se rozhodnou, že jim útěk zachrání život.

Od začátku je kniha překvapivě docela drsná. Místy šokující. Smutné příběhy, nelehké lidské osudy, člověk se musel opravdu snažit, aby přežil. V době hospodářské krize v Americe to bylo těžké opravdu pro všechny. Moc mě bavilo, pro mě nové téma, sběr pryskyřice z borovic. Jakým způsobem to probíhá, kdo jej může dělat. Práce náročná, špatně ohodnocená a mnohdy i nebezpečná.

Ve chvíli, kdy přijde v knize jedna zápletka, kterou obecně v příbězích nemám moc ráda, mě to přestalo bavit a měla jsem problém knihu dočíst.

Začátek knihy – těžké lidské osudy – bylo to skvěle popsáno, mělo to spád, bavilo mě to. Prostřední část knihy byla zdlouhavá, občas nějaká akce. Poslední třetina knihy byla v podstatě už jen červená knihovna se spoustou náhod.

Pro mě kniha, která měla potenciál, ale bohužel, mě zklamala. Možná, kdybych k ní přistupovala jako k romantické knize, tak by mě mohla mile překvapit, čemu všemu se věnovala, ale já očekávala, jak se na obálce píše: „Drsný příběh z drsného prostředí a drsných časů.“ To jsem bohužel nedostala.