Jak se dělá zoo

Kniha vzpomínek bývalého ředitele Zoo Praha. Výjimečné čtení psané srdcem. O těžkých začátcích, o povodni a o tom, jak se ze staré zoo stala jedna z 10 nejlepších na světě.

“Mým oblíbeným příkladem, jak to chodí u rodinného krbu zvířat, je vzpomínka na naše lední medvědy. V roce 1997 jsme měli v expozici dvacetiletého samce Alíka a jeho už dospělou dceru Pú. Byli spolu v pohodě, ale bohužel až moc. Alík o ni začal jevit nemístný incestní zájem, a proto bylo třeba jeho fokus rozptýlit. Dovezli jsme mu tedy atraktivní protějšek ze Dvora Králové v podobě desetileté samice Bory a očekávali, že to náležitě ocení. Jenže ouha. Ledva strčila krasavice nos do společného výběhu, Pú ji vzala jako konkurenci, zahnala do vodní příkopu a ne a ne ji pustit ven. Alík na ně hledí zpovzdálí a skoro to vypadá, že si šarvátku užívá. Že mu to žárlení jako každému správnému chlapovi lichotí. Z šarvátky se ale postupně stal docela útrpný stav. Boře se nedařilo dostat z vody. Vydržela tam den a noc a den, ale Pú ji stále odmítala vzít na milost. V obavě o její zdraví jsme se rozhodli, že nad ránem tam prostě vlítneme a nebožačku z toho žárlivého arestu vysvobodíme. Ráno přijdu k výběhu a nevěřím svým očím. Na břehu v družném rozhovoru probírají cosi důvěrného dvě medvědice. A v příkopu je Alík. Jakmile se vydrápe aspoň po prsa z vody, dostane jednu za ucho a hned se zas topí ve vlastním ponížení. Musím přiznat, že změna stavu v neprospěch samce vedla naše veskrze maskulinní záchranné komando k okamžité akci. Alík si nicméně lekci zřejmě dobře zapamatoval. Protože po ní jako mávnutím kouzelného proutku zavládla v nové rodině dokonalá a roky fungující harmonie.”