Lidožraví lvi ze Tsava: a další dobrodružství z východní Afriky

Tak jako většinu čtenářů mě k pořízení knihy nalákal film, který se mi moc líbil, a chtěla jsem se dozvědět víc – což kniha slibovala. Četla se sama a rychle, protože je téměř na každé straně doplněná dobovými fotografiemi. Ty ale bohužel nejsou v nejlepší kvalitě, takže jsem si někdy musela s pomocí popisků představit, co na nich vlastně je.

Velmi mě zaujala předmluva, kde se seznamujeme se životem J. H. Pattersona.

Autor nám v příběhu servíruje až neuvěřitelnou honbu za lidožravými lvy, kteří noc co noc ukrajovali z počtu dělníků stavby železnice, a ukazuje, že tato zvířata byla nadprůměrně chytrá. Poté, co se s lvy vypořádali, přišli na řadu levharti, divocí psi či hadi – rozhodně tedy měli o „zábavu“ postaráno i nadále.

První půlka knihy se věnuje krvelačným lvům, zatímco druhá je spíše než o stavbě železnice o lovu divoké zvěře a setkávání s místními kmeny, s nimiž se autor musel vyrovnávat. Mně se kniha líbila hodně a právem si zaslouží místo v mé knihovně, ale rozhodně ji nemohu doporučit těm, kdo odsuzují lov a zabíjení zvířat pro trofeje – protože právě tím je kniha prošpikovaná.

V doslovu se píše, že příběh fascinuje i po více než 120 letech – a je to pravda. Po celou dobu čtení jsem měla pocit, že se dotýkám událostí, které jsou zároveň děsivé i napínavé. Je to příběh, který připomíná, jak tenká byla hranice mezi civilizací a divočinou, a že boj o přežití nebyl jen otázkou lidské vytrvalosti, ale i inteligence a nečekané vynalézavosti zvířat.

Není to čtení pro každého. Krve a zabíjení je tu hodně, stejně jako bezprostřední hrůza, která dělníky v táboře provázela noc co noc. Ale právě proto je to tak silný kus reality – nic přikrášleného, jen syrová výpověď o tom, co dokážou hladová zvířata a odhodlaný člověk.