Portnoyův komplex

V roce 1966 ulehl na gauč věhlasného newyorského cvokaře a rád by se mu vyzpovídal, neboť s jinou formou hříšné relaxace jeho víra nepočítá. Alexander Portnoy – židovský vzorňák v… ehm… Kristových letech, úspěšný právník v mladičkém oboru lidských práv a ze všeho nejvíc lovec žen posedlý sexem i sociálním altruismem – má totiž neurózu jako trám. Jak se pod dohledem dr. Spielvogela noří do hlubin svého rozčarování, loví odtud coby svědomitý sebemrskač křivdu za křivdou. A protože zároveň ne a ne přeseknout pupeční šňůru frustrací, které připisuje láskyplné tyranii maloměšťáckých rodičů, svazujícím židovským tabu i světabolu z předsudků, s nimiž by si neporadil ani nejradikálnější hipík, nelze očekávat, že by se domohl vnitřního klidu. A tak Alexova skandálně přímočará a báječně neřestná zpověď, okořeněná peripetiemi posledního vztahu k rajcovní barbíně, nabízí obecenstvu komedii, jaká nemá v časech sexuální revoluce obdoby.

Rothův mistrovský kousek si na české vydání počkal celé „normalizační“ dvacetiletí – a pak naší pruderii ukázal, kam až se v zájmu literatury smí. Kdo by se taky divil u autora, který daru podvratné židovské anekdoty otevřel zcela nové obzory? „Skvělá ukázka toho, jak proniknout pod povrch sexuality. Dokázal to nějaký jiný román tak dobře?“ – The Guardian

„Jednoduše jedno ze dvou nebo tří nejzábavnějších děl americké beletrie.“ – The Chicago Sun-Times

„Pravděpodobně nejpovedenější židovský vtip, jaký se kdy vyprávěl: bizarní, přehnaný, niterný, zprofanovaný a hlavně nespoutaně zábavný.“ – The New York Times

„Obscénnost v tomto románu není jen způsob vyjadřování, je to téměř jeho hlavní téma. Kniha neoplývá sprostými slovy proto, že ‚takhle se mluví‘; to by byl asi nejmíň přesvědčivý argument, proč užívat v beletrii obscénní výrazivo. Kromě toho taky málokdo opravdu mluví tak, jak mluví v téhle knize Portnoy — tohle je totiž člověk, který hovoří pod drtivým tlakem posedlosti: je sprostý, protože chce být spasen. – autor o knize

Snažně vás prosím, pane doktore, řekněte mi, kdo za to může, že jsme takhle vadný? Kdo může za to, že máme náturu, která je takhle patologická, hysterická a slabotinká? Máte pocit, že přeháním, když považuju za hotovej zázrak, že jsem ještě neskončil v blázinci? Tý hysterie – a těch pověr! Těch „dej pozor“ a „buď vopatrnej“! Tohle nesmíš, tohle nemůžeš! (…) V týhle famílii se s obrovským pobavením vykládá historka, jak jednou jako děcko pozoruju z okna metelici, načež se otočím a s nadějí v hlase se zeptám: „A mami, na zimu my věříme?“ – ukázka z knihy