Hodina hromu

Lenka Poláčková se do psaní zamilovala už na gymnáziu – zatímco ostatní pařili hry (nebo dokonce chodili ven!), ona trávila čas sepisováním svých příběhů. Když se však konečně odhodlala dát svému příteli přečíst jedno své dílko, ten zcela upřímně prohlásil, že se vůbec nedá číst. Její reakce byla taková, že psaní pověsila na hřebík a zaměřila se na jiné kreativní činnosti – převážně výtvarné. O jedenáct let později se ovšem k psaní rozhodla vrátit a díky konstruktivní kritice svého přítele (ano, toho samého, v té době již manžela) se jí podařilo zbavit se přemíry přechodníků, předminulého ...