Duhové pohádky

Autorka knihy knihu začala duhou a duhou také končí, ale nálada knížky a zážitek ve vás zůstává dál a věří, že tak zůstane i v dětech. Kniha se dětem musí líbit – je totiž jako ony. Rozverná, veselá, hřejivá a opravdová. Ke knize poetických Duhových pohádek Daniely Fischerové jsem přišla velice prozaicky. Jednoho volného odpoledne jsem se vydala do centra Brna a obcházela jsem jedno knihkupectví po druhém. Asi ve třetím obchodě jsem sáhla po této knížce (už na první pohled mě zaujal obal – pastelově duhový nebo duhově pastelový?), otevřela ji a „Jé!“. „Jé!“ na ilustrace, „Jé!“ na typ a velikost písma a „Jé!!!“ Na obalu knihy stojí „Praha 2003“, ale jak jsem se potom dozvěděla z internetových zdrojů je kniha staršího data (1982), ale když se do knihy začtete, vůbec vám to tak nepřijde. Kniha obsahuje sedm barevných pohádek (pro chytré děti – tak stojí na internetu ): Duhová, Černá, Žlutá, Červená, Zelená, Bílá a Strakatá. Ke každé pohádce je rovněž přiřazena odpovídající básnička o modré, černé, žluté, červené, zelené, bílé a o duze. Básničky v jednom tónu dokreslují celkovou náladu předchozí pohádky. Jsou na usínání, na dobrou noc, na dobrou noc, na dobrou náladu, prostě na „blažené hemejření“. Každá z pohádek velmi svěžím a neotřelým způsobem (autorka se nebojí používat novotvary jako již zmíněné „hemejření“, „ublizovat“, přirovnání „funět jako přejedený pes“) vypráví o tom, jak vznikla duha, barvy a touha zkrášlovat náš svět (Duhová pohádka Jak se Slunko strašně nudilo), jak vznikly hvězdy a soucit (Černá pohádka Jak se Měsíc urazil), jak vznikla kuřata (první tedy, podle autorky, bylo vejce), slepice a dále všechna ostatní zvířata (Žlutá pohádka Jak něco tichounce ťukalo), jak vznikla důvěra a proč jsou třešně, jahody, rajčata a západ slunce červené (Červená pohádka Jak Slunko na všechno přišlo), jak vznikla dohoda a proč stromům začalo padat listí (Zelená pohádka Jak se javor strakatil), jak vznikl sníh a led a láska (Bílá pohádka Jak přiletěla hvězdná bludice) a jak vznikly motýlové, pihy a legrace. Daniela Fischerová dává v těchto pohádkách dohromady zdánlivě neslučitelné věci, mistrovsky zachází s přímou řečí: „A co ty, třešínko?“ zeptalo se Slunko. „Ty sis nelízla ani kapku? Třešínka nic?“. V rámci jednoho roku a stvoření světa (zde Zahrada) postupně vznikají nejen věci, které v našem světě pokládáme za běžné, ale také dohoda, smích, láska, soucit, … hodnoty, na kterých stojí od nepaměti naše společnost a ke kterým my vedeme naše děti. Autorka již delší dobu spolupracuje s ilustrátorkou a svou dlouholetou kamarádkou Irenou Šafránkovou. U každé pohádky a básničky najdeme ilustraci odpovídající jak barvě, tak obsahu pohádky. I když kniha získala na 13. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě cenu za nejkrásnější ilustrace, nejsou moc konkrétní, ale spíše snově kouzelné, avšak nádherné. Knihu jsem dětem sama neukázala, tak nevím, jak by na ně přesně reagovaly, ale určitě by se daly využít k experimentální malbě (rozpíjení, experimentování s barvami, škrobem apod.). Knížka by se dala také s dětmi dramatizovat. Jak vznikaly barvy, hvězdy, rozhovor Slunka a kuřete či Slunka a javoru.