Výběr studií pana profesora Čorneje „Husitství a husité“, který se dočkal již tří dotisků, jistě potěší každého zájemce o dějiny husitského hnutí. Jen škoda, že sám autor v předmluvě uvádí, že takový soubor předkládá veřejnosti naposledy. Domnívám se, že odchodem pana profesora na odpočinek končí jedna epocha v dějinách české historiografie, i když tak trochu doufám, že se dříve či později opět chopí pera. Jak praví známé úsloví, nikdy neříkej nikdy.
Od většiny současných badatelů se Čornej liší především šířkou témat, jímž se v rámci husitského bádání věnoval (a snad ještě bude věnovat). Dnešní historikové husitského hnutí se soustředí na určité tematické okruhy,např. pražská univerzita, husitská aristokracie apod., kdežto pan profesor postihl husitství takříkajíc komplexně, univerzitními mistry počínaje a prostými táborskými bojovníky konče. Navíc období husitství v jeho pojetí rozhodně nekončí u Lipan, nýbrž pokračuje v éře „krále dvojího lidu“, přičemž za ukončení husitských válek (a to ještě neznamená ukončení husitského hnutí) zcela správně považuje až kutnohorský náboženský mír roku 1485. Obě zmíněné skutečnosti, tedy široký tematický i chronologický záběr, se zrcadlí i ve výběru studií do (doufám, že ne posledního) souboru studií. Nejvíce se mi líbí studie věnované stížnému listu české a moravské šlechty proti Husovu upálení (1415) a královské volbě na Staroměstské radnici (1458). Určité výhrady bych měl ke studii Vnímání husitství v české moderní a postmoderní společnosti, jejíž závěry vyznívají snad až příliš pesimisticky. Vždyť právě obliba knih pana profesora Čorneje svědčí o tom, že husitství rozhodně nepatří k tématům, o něž by se současná společnost nezajímala. Stesk nad tím, jak komunistická propaganda „otrávila“ husitství většině české společnosti, měly opodstatnění před dvaceti či třiceti lety, avšak komu je v současné době 40 let a méně, rozhodně nemůže být podezírán z toho, že je otráven komunistickou propagandou, ze které zažil nanejvýš ještě tak Večerníček. A pokud jde o zkreslené představy, které značná část naší společnosti sdílí, ty se zdaleka netýkají pouze husitství, ale v podstatě jakéhokoliv historického období (počínaje údajnými „českými kmeny“ Doudlebů, Pšovanů, Charvátů a spol., přestože tzv. kmenová teorie o původu českého národa byla seriózní historickou vědou vyvrácena již před několika desítkami let). Pro značnou část společnosti totiž historické mýty byly, jsou a budou mnohem atraktivnější, než historickými prameny doložitelná skutečnost, která může to pravé nadšení vyvolat snad jen u těch čtenářů, kteří ji díky svému vzdělání dovedou ocenit.
Je škoda, že nakladatelství Karolinum (zřejmě i s ohledem na přijatelnou cenu pro studující historických oborů) nevydalo publikaci v poněkud honosnější, tedy vázané formě, a že text je provázen pouhým jedním obrázkem (s. 397). Samozřejmě, že jde především o slovo, a teprve v druhé řadě o formu. Přesto však čtenáře zamrzí, že některé méně hodnotné knihy dnes vycházejí v mnohem výpravnějším provedení, ačkoliv jejich obsah by docela klidně snesl „paperbackovou“ formu vydání.
Výběr studií pana profesora Čorneje „Husitství a husité“, který se dočkal již tří dotisků, jistě potěší každého zájemce o dějiny husitského hnutí. Jen škoda, že sám autor v předmluvě uvádí, že takový soubor předkládá veřejnosti naposledy. Domnívám se, že odchodem pana profesora na odpočinek končí jedna epocha v dějinách české historiografie, i když
... 
