Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře

Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují.
Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické „imagery“ na téma pohlaví.

Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována „kráse Medúzy“, tj. kráse, jež budí děs či smutek – motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D’Annunzia.

Druhá kapitola je věnována metamorfózám „Satana“, prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, „osudových mužů“ či ve fenoménu vampyrismu.

Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, „La belle dame sans merci“ a „Byzanc“. Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D’Annunziovi a jeho „smyslné lásce ke slovu“.

Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii.
(Dle posudku Kateřiny Vinšové.)

Mario Praz (1896–1982) byl italský kulturní historik, komparatista a anglista, literární a výtvarný historik a historik umění.