Černá bouře

Jak to napsat a neurazit. Vzpomínáte, jak pejsek s kočičkou vařili dort? Mysleli si, že když do něj přidají to nejlepší, co mají, bude to ten nejlepší dort na světě. A myslím, že podobně na to šel Marek Havlík. Tuhle přidal hrst náboženského fanatismu, tu polévkovou lžíci sovětských válečných výzkumů, špetku studentských demonstrací, extrémního počasí, izraelských zabijáků a pořádno porci šíleného kvazivědce se zbraní hromadného ničení a písmem pro mimosmyslové vnímání v kapse. Tohle všechno autor provázal těžkopádnými až školáckými obraty, anglickými výkřiky do tmy (asi aby autor ukázal, že stejně jako řadě čtenářů mu angličtina není cizí), anglickými přepisy čínských a arabských jmen (ty bývají jinak znakem nepříliš kvalitních překladů z anglickojazyčné literatury) a tvrdnoucími údy, u nichž mi cukaly koutky úst a vyvolávaly u mě obavy, aby nakonec nedej bože nedošlo i na nějakou erotickou scénu. Co dělá knihu dobrou, je potřeba autora za každou cenu se vyhnout doslovnosti, navodit určitou atmosféru (aniž by bylo nutné napsat, že podle předpovědi počasí přijde za tři dny apokalyptická bouře, a pak ji čtenáři nabídnout pouze v podobě žluté designové pláštěnky), dát nahlédnout do duše alespoň hlavního hrdiny. O hlavní hrdince nevím po přečtení knihy skoro nic jiného, než že trpí fantomovou bolestí, blbě střílí a má nevyholený klín. I proto mi bylo úplně jedno, jestli ona nebo kterákoliv jiná postava zemře. Tato kniha je prostě jako laciná holka oblečená do luxusních hadříků a postrádá jakoukoliv sofistikovat. Mám zato, že i u žánrové literatury má čtenář právo očekávat určitou literární úroveň, jejíž absence je v této knize zamaskována bombastičností zápletky a exotických kulis. Nic pro náročnějšího čtenáře. Druhou hvězdičku dávám autorovi za odvahu vykročit ze zatuchlosti české literární scénya přeji jemu i čtenářům, aby jeho další knihy, budou-li nějaké, byly už jen lepší a lepší.