Iška je mladá vdova, která sama vychovává malého Josífka. Když dostane díky svému vlivnému strýci nabídku přestěhovat se do Prahy, bydlet v bytě se starší paní a získat dobře placenou práci, neváhá ani minutu. Teprve po příjezdu ale zjišťuje, že její nové zaměstnání rozhodně nebude obyčejné. Má se totiž podílet na péči o Gottwaldovu mumii. A to je práce, která je mnohem náročnější – a zvláštnější – než si kdy dokázala představit.
Musím říct, že takhle originální námět jsem už dlouho nečetla. Když jsem se do knihy pouštěla, podle obálky i anotace jsem čekala spíš humoristický román. Jenže velmi rychle jsem zjistila, že autorka nabízí mnohem víc. Ano, v knize je spousta úsměvných a absurdních situací, ale zároveň se dotýká i velmi vážných témat. Najdete tu samotu, ztrátu, totalitní režim, lidské vztahy i otázku, jak moc minulost ovlivňuje naše životy. Přiznám se, že takovou kombinaci jsem vůbec nečekala.
Příběh mě vtáhl hned od začátku a nepustil až do konce. Přestože je kniha poměrně útlá, měla jsem pocit, že se v ní odehraje tolik věcí jako v románu o dvojnásobném rozsahu. Autorka umí vyprávět úsporně, ale přitom nic důležitého nechybí. Každá kapitola příběh někam posouvá a pořád se něco děje.
Iška mě jako hlavní hrdinka bavila opravdu hodně. Život se s ní vůbec nemazlil, ale ona se s ním pere s obdivuhodnou zarputilostí a nadhledem. Nikdy jsem z ní neměla pocit, že by se litovala nebo čekala, až za ni někdo její problémy vyřeší. Prostě jde dál. A právě to jsem na ní obdivovala nejvíc. Velmi rychle jsem si k ní vytvořila vztah a všechno jsem prožívala spolu s ní. Bylo mi jí často líto, ale zároveň jsem měla pocit, že ona sama by o žádnou lítost nestála.
Líbilo se mi také, že není vykreslená jako bezchybná hrdinka. Má své slabosti, občas udělá špatné rozhodnutí nebo zareaguje jinak, než bych čekala. Díky tomu působí přirozeně a člověk jí věří.
Styl paní Hlavinkové mi sedl. Píše lehce, krásnou češtinou, dialogy působí přirozeně a nikdy jsem neměla pocit, že by byly zbytečné. Přestože se v knize řeší i těžká témata, čte se velmi dobře. Autorka navíc umí skvěle pracovat s emocemi. Chvíli se usmíváte nad absurdní situací a o pár stránek dál je vám do pláče. Přechody mezi humorem a vážnějšími momenty jsou úplně přirozené a vůbec nepůsobí násilně.
Musím pochválit i obálku. Přiznávám, že právě ta mě ke knize přilákala jako první. Je originální, vtipná a přesně vystihuje, že nepůjde o úplně obyčejný příběh. A stejně originální je nakonec i celý román.
Celkově mě Gottwaldova mumie opravdu nadchla. Je to chytrý, originální a zároveň velmi lidský příběh, který ve mně vyvolal spoustu emocí. Umí pobavit, překvapit i přimět k zamyšlení. Kniha na mě několik měsíců čekala v knihovně a zpětně mě mrzí, že jsem se k ní nedostala dřív.
Za mě je to opět jedna ze skvělých knih, které jsem v poslední době četla. A je to zároveň první kniha paní Hlavinkové, po které mám chuť sáhnout i po všech těch ostatních. Pokud budou tak dobré jako tahle, mám se opravdu na co těšit.
