Nikdo nesmí spát

Nikdo nesmí spát je svižné a napínavé čtení, které se nebojí krvavých detailů, psychologických hrátek, dokonce ani nečekaných (to však jen do jisté míry, níže vysvětlím) zvratů.
Děj se odehrává 1982, je třeba tedy zapomenout na vymoženosti moderní doby (jako třeba mobily), a představuje nám dva mladé studenty, kteří již mají nějakou zkušenost s vrahy, a to ne zrovna po pracovní stránce. FBI je najímá na výzkum, kde chtějí podrobit výslechu mladé zločince, což by pomohlo objasnit, kde se v nich bere zlo, co to všechno vlastně spouští.
Kniha rozhodně není pro jemné duše, stejně tak bude asi trochu problém, pokud máte v thrillerovém žánru hodně načteno. Sama autorka v doslovu označuje díla, která ji zde inspirovala; nejvíce Mindhunters a Mlčení jehňátek, a u mne tím začíná jistý „problém“ - první zmíněnou „inspiraci“ neznám, ovšem druhou ano, a to hodně. A Nikdo nesmí spát prostě není jen inspirováno, ale v podstatě kopíruje základní body – běhající studentka, vrah v léčebně, který studentce radí (s citem pro umění), komunikace pomocí novin...
Nemůžu říct, že se mi kniha nelíbila, zároveň mi ale vadí míra „inspirace“ - stále jsem čekala, že se to někde „zlomí“ a začne to být extra originální, ale bohužel jsem se nedočkala.
Co mi přišlo trochu „divné“, bylo celé to zapojení mladých do případu – oni dva, Emma a Travis, bez zkušeností a přijdou na spoustu věcí, které dlouholetí vyšetřovatelé nevědí... a jen proto, že jsou stejně staří jako oni pachatelé? Chápu, že nový pohled přinese jiné poznatky, ale...
Nikdo nesmí spát jistě najde hodně nadšené čtenáře, ale hlavně ty, kterým nic neříká jméno T. Harris. Ti co ho znají, na tom budou asi jako já, že vlastně nebudou vědět, jak to celé hodnotit. Prostě inspirace má zůstat inspirací, ne osnovou, kde jen upravím jména, věk a přidám pidišpetku svých myšlenek...