Až uvidíš moře

Když se v Řecku odehrává občanská válka, je spousta obyvatel donuceno opustit svou zemi. Někteří se tak v roce 1948 dostali do Československa. Mezi nimi přišla i desetiletá Sotiria, která se tak ocitla sama, bez rodičů, bez znalosti jazyka v cizí zemi. Díky jejímu příběhu sledujeme v knize rodinnou ságu plnou tajemství.

Tato knížka pro mě byla velkým překvapením. Jelikož jsem nevěděla nic o historii Řecka, ani o řecké komunitě u nás, dozvěděla jsem se mnoho nového a jsem za to moc ráda. Navíc oceňuji, že je kniha inspirována skutečnými příběhy, neboť sama autorka pro databázi Paměť národa natočila vyprávění řady řeckých pamětníků.

Je to silný, smutný a dojemný příběh, který ve Vás vyvolá spoustu emocí. Od začátku je kniha velmi čtivá a je těžké ji odložit.

Kromě nelehkých lidských osudů tu také poznáme řecké zvyky, řeckou kuchyni i náturu samotných Řeků. Na druhou stranu je zde skvěle vylíčena česká historie, která nebyla zrovna růžová. Tím, že příběh sledujeme mezi lety 1948–2008, vidíme, jak se proměňovali lidé i jednotlivé země. Při čtení budete mít chuť se do Řecka hned rozjet a strávit tam nějakou dobu.

Příběh nám vypráví hned několik lidí, je tu dost jmen, dost příběhů, ale i přesto je to napsáno přehledně, víte, kdo je kdo, postavy se nepletou a poznáme tak osudy zajímavých lidí. Trošku mi nesedl styl vyprávění, kdy se čtenář dozví spoustu věcí docela brzo (já bych na nějaká odhalení klidně ještě v příběhu počkala).

Je to skvělá kniha, díky níž jsem se seznámila s minulostí, o které jsem nic nevěděla. Mám ráda knihy, které mi přinesou něco nového, a ještě si čtení užiju. A nesmím opomenout ani krásnou obálku, která má svůj význam v příběhu.

Ještě váháte, zda si knihu přečtete? 😉

4,5*/5*

Příběh začíná v roce 1948 v Řecku, kde se ve víru občanské války setkáváme s desetiletou Sotoriou. K malé osiřelé Sotorii se cestou přidá opuštěná dívenka Koula a spolu se ocitnou v Československu, které přijímá řecké uprchlíky. Kniha popisuje osudy obou děvčat v kontextu doby a současného režimu, jejich nelehký úděl a na příkladu dalších osob ukazuje situaci řeckých uprchlíků, jejich touhu po domově a u některých i problém si zvyknout v odlišné kultuře a zemi. Nelehké téma autorka zpracovala skvěle, citlivě a čtivě. Hodně informací pro mě bylo nových a moc děkuju za tuto knihu, která otevírá toto období historie, u nás ne příliš přehledné a probádané.

"A my už tam taky nepatříme. Nejhorší na tom je, že nepatříme nikam." V Řecku po druhé světové probíhala občanská válka. Partyzáni zhlédnutí v komunismu versus vojáci řeckého krále. Proti sobě bojující bratři, bratranci, sousedi. Vypálené vesnice, prchající ženy a děti. A komunistické země otevíraly svou náruč. Mezi nimi i Československo - 1948. Tehdy začíná tento příběh. V tomto roce jsme přijali tisíce uprchlíků. Jejich adaptaci sleduješ na příběhu Kouly a Sotirie, desetiletých Řekyní a lidí kolem nich. Taky skáčeš zpět do Řecka v kapitolách očima partyzánů a matek, co zůstaly bojovat po boku manželů a děti poslali pryč. Oceňuji nečernobílost. A vykreslení partyzánů i jako hrabivých nelítostných zlodějů, ne nepodobným nedávným okupantům. Projdeš tu roky 1948 až 2018. Celou knihu lemuje motiv vykořenění a hlavně ukázek, že každý se adaptovává jinak. Někdo se opíjí vlastenectvím, vzpomínkami na rodnou zem a odmítá vidět nemožnost návratu. Jiný zase odstřihává kořeny a vidí v rázných krajanech hlučné řecké burany. Později jsou všichni nuceni přijmout fakt, že v Řecku je i po letech čeká vězení nebo trest smrti. Spousta uprchlíků v naší socialistické vlasti procitli a chytali se za nos za sympatizování s levicovými partyzány doma, ale většina sklopila hlavu a žila hořké životy se vzpomínkami na vlast. Hořkost jsem teda z knihy cítila řádně. Ze sňatků z rozumu bez lásky, generačních propastí, nenaplněných manželství, úmorných zaměstnání... Uz jsem si připadala jak u klasického modelu knih Mornštajnové, ale pak v knize dostal víc prostoru Řecký prvek. Nejdřív prozření, že se tam zastavil čas, jako ve středověku a není lepší, voňavější, čerstvější, větší a vřelejší, jak vzpomínají pamětníci. Ale pak se postavy přesunuly z horských vypálených vesnic k pobřeží a zkusily najít smíření a konečně své kořeny. "Jazyk je sice skvělý ale zase jen nevesele propletájící se osudy na pozadí komunismu. Za týden nebudu vědět o čem to bylo"- mě často napadalo. Pak ale Řecko dostalo víc prostoru- ten vykořeněný život uprchlíků z více úhlů postav a už naskakovaly hvězdičky.