Dopisy od Sybil

Sybil si žije svůj na první pohled osamělý a vlastně už trochu nudný život, který si zpříjemňuje psaním dopisů. Jenže tak to může vypadat jen několik prvních stránek tohoto nezvyklého románu. Postupně totiž zjišťujeme, že její život rozhodně není prázdný a že v sobě ukrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Teď navíc Sybil hrozí, že přijde o zrak, a tím by pro ni skončilo i psaní. Dokáže se připravit na to, co má přijít, a srovnat se sama se sebou?

Tenhle román má naprosto netradiční formu. Od první do poslední stránky je psaný prostřednictvím dopisů, e-mailů a různých vzkazů, ať už určených Sybil, nebo naopak napsaných jí někomu jinému. Podobný způsob vyprávění jsem zažila už u knihy Poslední Vánoce v Paříži a opravdu mě baví. Nic nám totiž není řečeno úplně přímo. Všechno se dozvídáme postupně z jednotlivých střípků, které si sami skládáme.

A i tímto způsobem se dá nádherně rozvinout příběh jednoho života. Sybilinu minulost objevujeme postupně, prolíná se do současnosti a my si skládáme nejen její život jako celek, ale hlavně její tajemství. Přestože má kniha spíš klidnější tempo, pro mě byla napínavá právě tím, že jsem chtěla pořád vědět víc.

Sybil jako postava mě bavila a můj vztah k ní měl během čtení skvělý vývoj. Ze začátku mi moc neseděla a kvůli některým jejím rozhodnutím jsem na ni byla vlastně docela naštvaná. Postupně jsem jí ale přicházela na chuť víc a víc a na konci už jsem k ní cítila opravdu silné pouto. Byla krásně vykreslená – dáma každým coulem, ale přitom uvnitř neuvěřitelně křehká a zraněná.

Styl autorky mi seděl. Bavila mě netradiční forma, postupné odkrývání jednotlivých faktů i pomalejší a klidnější tempo. Mám takové knihy ráda. Možná i tím, že jsem ji četla v rámci společného čtení delší dobu, mi Sybil stihla opravdu přirůst k srdci a její příběh jsem si hodně užívala. A emocí v něm rozhodně nebylo málo.

Malinkou výtku ale mám. Podpis toho, kdo dopis píše, je vždy až na jeho konci, takže někdy nebylo úplně jednoduché se hned zorientovat, kdo zrovna danou pasáž vypráví. Zvlášť v první polovině knihy, kdy je tu opravdu hodně postav a chvíli mi trvalo, než jsem si je všechny zařadila. Pak už si to ale sedlo a ve druhé půlce jsem často jednotlivé postavy poznala i podle stylu jejich psaní.

Celkově je Dopisy od Sybil velmi zdařilá a hodně emotivní kniha. Rozhodně nejde o veselé ani úplně jednoduché čtení, ale pokud máte rádi klidnější příběhy, které se před vámi postupně skládají a odkrývají osudy postav kousek po kousku, určitě ji doporučuji.

Sybil je sedmdesát a žije sama. Její rodina se rozutekla po světe a ona tráví svůj čas (nejen) psaním dopisů. Píše rodině, kamarádům, sousedům, spisovatelům i úplně cizím lidem. A právě díky dopisům poznáváme její život. Život, ve kterém byla úspěšnou právničkou, avšak neúspěšnou manželkou. Život, ve kterém si zažila obrovskou ztrátu, se kterou se stále ještě neumí vyrovnat. Podaří se jí to pomocí dopisů?

Tato kniha je rozhodně originální v tom, že je psaná jen a pouze prostřednictvím dopisů, žádný jiný text tu nehledejte. A myslím, že to autorka zvládla skvěle, protože se po pár stránkách ponoříte do příběhu a pak už jen těžko knížku odložíte, protože po každém přečteném dopisu si řeknete: „už jen jeden…“.

Sybil je mnohdy nerudná a protivná, nic ji není dobré. Může vám být vážně protivná, ale nebojte. Zvyknete si na sebe. Dejte ji šanci.

Rozhodně se připravte i na emoční nálož. Řeší se tu spousta vážných témat a některá jsou vážně hodně bolavá. Tady strhávám jednu hvězdičku, neboť ráda čtu o smutných věcech a takové knihy se mě opravdu hodně dotýkají, ale tady se na mě bohužel nedokázaly emoce přenést tak, jak by měly.

Příběh začíná v roce 2012 a překvapilo mě, že v těchto letech někdo ještě tak moc psal dopisy. Každopádně mě to úplně nalákalo, abych někomu napsala klasický dopis. Dopisní papír ještě mám 😉