Nathaniel přišel o mámu, která zemřela na rakovinu. Otčím ho vyhodil z domu a později se oběsil, vlastní táta ho opustil už dávno a založil si novou rodinu. Nat se tedy životem protlouká, jak se dá, s pomocí drog a rádoby kamarádíčků, kteří mu rozhodně nepomáhají vydat se tím správným směrem. Eli si zase prožil obrovské životní trauma. Snaží se s ním vyrovnat, jak to jen jde, ale jeho život je obrácený vzhůru nohama. A to doslova. Jednoho dne se po letech znovu setkávají a najednou spolu mají tvořit rodinu. Jenže mezi nimi se začne odehrávat něco mnohem víc. Dokážou jim vzájemné city pomoct překonat minulost? A dovolí si vůbec být šťastní?
Příběh obou kluků mě opravdu vtáhl a neskutečně bavil. Pokud ale čekáte akční knihu plnou divokých zvratů, najděte si něco jiného. Tohle je především sonda do emocí, prožitků, traumat a vzpomínek. Je to hodně psychologický příběh o dvou mladých lidech, kteří si nesou obrovskou nálož z minulosti a každý se s ní vypořádává úplně jinak.
Jedno ale můžu slíbit. Rozhodně se nebudete nudit. Přestože je to pořádná bichle, která má téměř 590 stran, já jsem na konci litovala, že už je konec. Klidně bych četla dál a dál, protože mě opravdu zajímalo, co bude s klukama potom, jak budou žít a kam se jejich životy posunou.
A co říct o hlavních postavách? Za mě jsou naprosto skvěle vypracované. Postupné odhalování jejich nitra, minulosti, strachů i toho, co se jim odehrává v hlavě, mě bavilo snad nejvíc. Autorky umí popsat emoce tak, že je prostě prožíváte společně s nimi. Nat i Eli se na těch několik dní, kdy knihu čtete, stanou součástí vašeho života a ještě nějakou dobu po dočtení v něm zůstávají.
Přitom je každý úplně jiný a já bych si nedokázala vybrat, kterého mám radši. Nat je rebel. Dělá chyby, někdy obrovské, ale zároveň postupně chápete, odkud jeho chování pramení. Není takový proto, že by se jednoho dne rozhodl být problémový. Hodně ho zformovaly okolnosti a to, co v životě zažil. Eli je oproti němu citlivější duše, působí rozumněji a vyrovnaněji, jenže i on v sobě nosí hluboké rány. Každý bojuje jinak a oba jsem si prostě zamilovala.
Ke stylu autorek asi nemůžu říct nic jiného než: wau. Prostě to chcete pořád číst. Eli, stejně jako předtím Klukovina, mě dostal. Holky Pospíšilovy podle mě umí neuvěřitelně zpracovat psychologii postav, dát jim příběh, který má hlavu a patu, a ještě vás při tom hodit do totálního emočního koktejlu.
Brečíte, smějete se, kroutíte hlavou, jste naštvaní, zmatení, šťastní i smutní. Chvíli byste postavy nejraději objali, chvíli s nimi zatřásli. Prostě snad všechno, co se při čtení dá prožívat. Nevím, možná jen nemám štěstí na podobné knihy, ale přestože jsem četla spoustu opravdu skvělých příběhů, právě tuhle schopnost vyvolat ve mně tolik různých emocí zatím pozoruji hlavně u holek Pospíšilových.
Pokud máte rádi romantiku, LGBTQ+ literaturu a hlavně psychologické romány, ve kterých nejde jen o to, co se postavám děje, ale především o to, co to s nimi dělá, pak by pro vás Eli mohl být přesně tou knihou.
Já ji rozhodně jen tak z hlavy nedostanu. A pořád doufám, že se jednou dozvím, jak to s klukama bylo dál. Protože s některými postavami se vám na poslední stránce prostě ještě nechce rozloučit. ❤️
