Smysl v pojmu – Evulzivní dějiny umění Emila Filly

Emil Filla (3. 4. 1882 – 6. 10. 1953) je známý především jako malíř, sochař, grafik, představitel Spolku výtvarných umělců Mánes a organizátor kulturního života, méně již jako autor uměleckohistorických rozborů, filosofických kontemplací a básní. Od své prvé zveřejněné studie o Honoré Daumierovi (1910) po poslední o Janu van Goyenovi (1947) dokládal, že byl nejen programovým vůdcem své generace, spjatým s časopisem Volné směry, ale že svým osobitým přístupem nahlédl oblasti, které zůstávaly mimo zorné pole dějepisců umění. Podle Filly měl být umělec nonkonformním buřičem, vymaněným z vazby na společnost, jejíž normy překračoval. Za základní předpoklad jeho tvorby považoval vždy stále znova dobývanou svobodu. Prosazoval divergentní, antinaturalistický a nerelacionální přístup k minulosti, vyprostil umělecké dílo ze svazujícího sledu příčinných vazeb, očistil je od nánosů předcházejících výkladů a vymanil z vývojového sledu. Odvážným kritickým pohledem, který označoval za evulzivní, vstoupil v dialog s tehdejšími předními zástupci oboru, jako byli Alois Riegl, Max Dvořák či Heinrich Wölfflin. Svébytným pojetím věcnosti přesáhl svou dobu a otevřel nové možnosti pohledu na umění jako celek, které dodnes zůstávají živé.