Ordinace

Patrik je dobrosrdečný chlap, který si sám sebou není vůbec jistý. Velkou roli v tom hraje jeho obezita, kvůli které celý život pochybuje o své hodnotě. Pracuje jako praktický lékař v malém městě, i když jeho otec si pro něj představoval úplně jinou kariéru – chtěl z něj mít uznávaného nemocničního lékaře. Doma to také není úplně ideální. Žije s přítelkyní Hanou, ve vztahu se ale cítí spíš přehlížený než milovaný. Přesto se ho snaží za každou cenu zachránit. A aby toho nebylo málo, v ordinaci pracuje se svou trochu svéráznou maminkou, která dělá zdravotní sestru, a s lékařkou Marikou, která pro sprosté slovo nejde daleko a občas nadělá víc problémů než užitku. Jenže známe lidi kolem sebe opravdu tak dobře, jak si myslíme?

Přiznám se, že začátek knihy mě úplně nevtáhl. Pořád jsem čekala, kdy se příběh trochu rozjede a kam vlastně autorka směřuje. Přibližně od poloviny se ale něco změnilo a najednou jsem četla mnohem rychleji. Začaly se otevírat vztahy mezi postavami, objevilo se několik silnějších momentů a já byla zvědavá, jak to celé dopadne.

Největší předností knihy je podle mě hlavní postava. Patrik mě zpočátku vlastně trochu rozčiloval. Působil na mě nejistě, všechno až moc řešil a často ustupoval ostatním. Jenže čím déle jsem četla, tím víc jsem ho chápala. Postupně mi přirostl k srdci a začala jsem mu opravdu fandit. Je to takový hodný méďa, který by se pro druhé rozdal, ale přitom často zapomíná sám na sebe. Má své chyby, dělá špatná rozhodnutí, ale právě proto působí lidsky a uvěřitelně.

Líbilo se mi i to, že žádná z postav není úplně černobílá. Každá si v sobě nese něco, co postupně odhalujeme, a člověk si na ně během čtení vytváří názor, který se často mění. To mám v knihách ráda.

Celkově bych Ordinaci označila za příjemnou a klidnou knihu. Není to příběh plný velkých zvratů ani dramat, spíš taková pohodovka ze života, která stojí hlavně na vztazích mezi lidmi. První polovina je pomalejší, ale ta druhá mě bavila výrazně víc a nakonec jsem byla ráda, že jsem s knihou vydržela.

Petru Dvořákovou mám spojenou hlavně s vážnějšími a mnohem tíživějšími tématy. Tohle je první její odlehčenější kniha, kterou jsem četla, a myslím, že se jí povedla. Je čtivá, místy vtipná, místy nutí k zamyšlení a především působí velmi lidsky. Jen bych možná místy ubrala “vtipných přepisů výslovností” některých slov, i když měly pravděpodobně evokovat přirozenou mluvu, tak mě spíš v textu rušily.

Asi nejsilnější myšlenka, kterou si z knihy odnáším, je, že bychom se měli naučit mít rádi sami sebe. Nepoměřovat svoji hodnotu tím, co si o nás myslí ostatní, a nesnažit se za každou cenu zavděčit lidem kolem sebe. Ať jsme jakýkoli, máme právo na lásku. Právě tohle poselství ve mně po dočtení zůstalo nejvíc. A už jen kvůli němu jsem ráda, že jsem si Ordinaci přečetla.