Česká teorie divadla jako hra a kvadratura kruhu

Soubor esejí a studií, které se mohou zdát na první pohled jako dějiny české divadelní teorie, skrývá oblouk od počátků naší teatrologie až do současnosti, ale je to jen jakoby páteř české teorie divadla, jinak volba osobností a témat byla zcela subjektivní. A subjektivní jsou v jednotlivých esejích i moje osobní komentáře a vyčleňování několika, podle mne a z mého pohledu, významných témat. Stále víc mě zajímaly podobné teoretické problémy, které se neustále vracely: divadlo jako syntéza umění, ideálnost dramatu a dalších složek, jejich konkrétnost v inscenaci, divadelní médium jako „černá skříňka“, jak teorie řešila polaritu živý herec a neživá věc, jak máme v teorii tendenci tvořit deduktivní i induktivní teorie, jak spolu v současnosti „zápasí“ mimetičnost s performativitou divadla… Když teoretizujete o divadle, máte opravdu pocit, že si hrajete sám nebo si hrajete s někým. V divadle je všechno podvojné a každý termín, každý axiom má svou stabilitu i nestabilitu. Každý pojem, každé tvrzení v divadelní teorii jsou pravdivými i ne-pravdivými. Teorie to totiž zdědila od divadelní tvorby jako takové, kde je to vždy tak i tak. Jako je tomu v dětské hře na „tak i tak, všelijak“ s otáčením dlaně naší ruky. A je to „tak i tak“ u O. Zicha a jeho „dramatického umění“, v teoriích o divadelním znaku u sémiologů, v komunikační teorii I. Osolsobě nebo u scénologie J. Vostrého a autorského herectví I. Vyskočila. Proto ta kvadratura kruhu. Teorie divadla může být hrou myšlení, kterému nevadí metafora a spojení čtverce a kruhu, stejně jako si umíme představit, ale jen představit, černé slunce.