Tatínek a moře

Pokud si přečtete text na zadní straně přebalu, zjistíte, že se jedná o poslední knihu, kterou Tove Jansson o mumincích napsala a že je jiná, než ty předchozí. Jelikož už ji mám přečtenou, nezbývá mi, než toto tvrzení potvrdit. Bohužel.

Příběh se začne odlišovat od ostatních hned od začátku - zatímco v předchozích dílech na mě tatínek působil sympaticky, tady mi připadal jako menší despota. Byl věčně nespokojený, panovačný a především netušil, po čem doopravdy toužil. To všechno se odrazilo na jeho chování vůči rodině - nebylo vůbec příjemné číst o tom, jak všem poroučel, jak se za každou cenu snažil být ochráncem rodiny a jak muselo být vždycky po jeho.
Doufala jsem, že se to zlepší, až celá rodina dopluje na ostrov s majákem, který malá Mia kvůli miniaturnímu zakreslení na mapě trefně označila jako "mušinec", ale bohužel. Zasmušilá nálada, jež v rodině panovala, přetrvávala (až na pár výjimek) po celý příběh. Také se tu každý kromě malé Mii neustále probíral svými neveselými pocity z neobvyklých nastalých situací a především z nového domova.

Podnětů k přemýšlení tu je přehršel, ale mám-li být upřímná, u některých si nejsem jistá, zda jsem je správně rozklíčovala. A tím spíš jsem přesvědčená o tom, že muminci jsou čtivem pro starší čtenáře. Nedokážu si např. vůbec představit, že by nějaké dítě přišlo na důvod tatínkovy rozmrzelosti či rybářova podivného chování.
Po přečtení celé knihy se mi některé věci, jež jsem v průběhu příběhu nechápala, sice vyjasnily, ale i tak osmý a zároveň předposlední díl považuji za nejslabší a de facto i nejvíce deprimující z celé série. Nechci tím říct, že není dobrý - autorka nám stejně jako obvykle nabídla spoustu neotřelých myšlenek, nicméně chyběla tu ona hravost a lehkost, které prokvétaly všemi předchozími díly a které jsem si velmi zamilovala. Škoda.