Já, Claudius

Fiktivní autobiografie příslušníka juliánsko-claudiánské dynastie Říma z 1. století n. l. se řadí mezi stovku nejváženějších anglických románů. Slávu příběhu o tom, jak lehce se vládci zvrhli v parodii sebe sama už v prvopočátcích Evropy, pozvedl k nebesům i seriál BBC (1976) s Derekem Jacobim v životní roli.

„Bohové vždycky nechají vyhrát toho, kdo o to nejméně stojí…“
Byť i on je pokrevně spřízněn se zavražděným Juliem Caesarem, přišel na svět jako nedochůdče, kulhá a koktá. Naštěstí má ale stále dost rozumu na to, aby v atmosféře naplněné starověkými předsudky předstíral slabomyslného. Dění v pyšném srdci Římské říše na úsvitu křesťanského letopočtu pozoruje zpovzdálí, protože nejzákeřnější příbuzní by s ním stejně neusedli ani k svačině. O to věrněji je však Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus přezdívaný Clau-Clau-Claudius Hlupák, upozaděný člen dynastie zdejších prvních císařů, pronikavým kronikářem zmaru. Odmala chtěl být dějepiscem, nyní je tajným republikánem a vskrytu se kochá i nadějí, že jeho fascinujícím svitkům lidé za dva tisíce let porozumějí daleko snáz.

Popisuje v nich brutální hry o trůny ve státě, který údajnou civilizovanost prosazuje ne prozíravou správou věcí veřejných jen tu a tam utuženou krví a železem, nýbrž pletichami, bratříčkařením a travičstvím. Mentalitu jeho rodu provází už tenkrát chorobná ctižádost, úzkostná pedanterie či přesvědčení, že autokrat má pravdu, i když ji nemá. Claudiova peprně pochmurná zpráva o úpadku antického kolosu za vlády zakomplexovaného Augusta, paranoidního Tiberia a zvráceného Caliguly nastoluje logickou otázku: kdo tu vlastně zdegeneroval? A ironie osudu nebere konce. Opilí bohové hrají nejradši kostky a jedno obrodné hnutí už hlásá myšlenku, že poslední budou prvními!