Dialýza – příběhy z čekárny naděje: aneb až zazvoní telefon

Když jsem poprvé usedl do dialyzačního křesla, myslel jsem si, že můj život končí. Bál jsem se jehel, bál jsem se ticha mezi alarmy, bál jsem se, že už nikdy nebudu mít sílu psát. A pak jste přišli vy. Lékaři, kteří mi vysvětlovali, co se děje, a nikdy se neunavili odpovídat na mé otázky. Sestry, které mi držely ruku, když se jehla nechtěla trefit. Vy všichni, kdo jste se na mě usmívali, i když jste sami byli unavení. Děkuji vám. Děkuji, že jste mi dali sílu pokračovat. Děkuji, že jste mi vrátili radost z psaní. A děkuji, že jste mi ukázali, že i v dialýze může být naděje – a že ji můžu přinášet dál, svými příběhy, ostatním pacientům. Tato kniha je vaše. Každá její stránka je díky vám.