Jako brouk potápník: Dopisy Václava Havla Alfrédu Radokovi 1963-1976 a jiné texty
Anotace
Jako kdybyste seděli s Václavem Havlem u stolu. Doma, na chalupě, po představení v šatně. Uvolnění a otevření. Jako staří známí, kteří jsou rádi, že se zas vidí. Právě tak působí dopisy, které Václav Havel zasílal Alfrédu Radokovi. Navzdory normalizační mizérii konce 60. let, kvůli níž se jeden vystěhoval z Prahy do Podrkonoší a druhý do Švédska. Větami a stránkami bez ustání probleskuje naděje, že není vše tak úplně ztraceno, že existují způsoby, jak nepodlehnout smutku ani nástrahám moci; že je šance se přeci jen - Jako brouk potápník - vynořit na hladinu.
Přátelství divadelního a filmového režiséra Alféda Radoka (1914–1976) a Václava Havla (1936-2011) neoslabil ani Radokův odchod do Švédska po srpnu 1968. Ze vzájemné korespondence se zachovaly pouze Havlovy dopisy zasílané do Göteborgu, z nichž je patrné, že režisérovi – s nímž počátkem šedesátých let spolupracoval jako jeho asistent – stále důvěřoval, respektoval ho a považoval ho za jednoho z nejbližších. Obracel se na něj s mimořádnou upřímností a otevřeností, čímž se mu podařilo zachytit nejen vlastní radosti a strasti, ale také atmosféru doby: plíživý nástup normalizace, lámání charakterů pod tlakem moci, zdánlivě nekonečné bezčasí i první úspěchy občanského odporu. Soubor dopisů, doplněný o poznámkový aparát, který zasazuje dobové skutečnosti do širšího kulturněhistorického kontextu, uzavírá čtveřice textů, jejichž prostřednictvím se Václav Havel zamýšlel nad Radokovou tvorbou a jeho významem pro české divadlo. Kniha vychází jako vzpomínka na Alfréda Radoka, od jehož smrti uplynulo rovné půlstoletí, a Václava Havla, který by letos oslavil devadesáté narozeniny.