(...) Vyznání ospravedlněného hříšníka je z hlediska kompoziční techniky rafinovaná hříčka. Hogg užil už v první polovině minulého století postup, který si teprve o století později oblíbili někteří modernisté -- a po nich snad ještě více spisovatelé postmoderní. Stojí na jednoduchém principu: čtenáři se předkládá tentýž příběh nadvakrát, přičemž druhou verzi odlišuje od první nikoli obsah, ale rafinovaně pozměněný úhel pohledu.

(...) Hogg hraje se čtenářem hru bez jasného konce. Čteme pamflet proti protestantskému náboženskému sektářství psaný z pozice rozumného křesťanství, psychologický popis rozkladu lidské osobnosti, nebo duchovní román o působení ďábla? Poslední volba zůstává na čtenáři.