Zdánlivá naivita a přímočarost (Calvino si zřejmě nejdříve vymyslel témata, aniž by věděl, o čem přesně bude mluvit) esejů zachovává Calvinův literární styl a kontrastuje se snahou vytěžit z každého přirovnání maximum, jež v jeho literární tvorbě nabývá jiných forem (těží maximum z rozletu, z neustálého rozvíjení). Lehkost vyjádření závažnosti, rychlost popisu stálosti, přesnost pomocí nepřesností jazyka, viditelnost toho, co nelze uvidět, mnohost jednoho a soudržnost, která chybí -- to je Calvinův boj s jazykem.

(...) Čtenář prochází jednotlivými kapitolami Calvinových přednášek jako místnostmi a v každé objevuje část sebe sama i minulost, která ho přesahuje. Hlas autora zaniká v hlasu tradice, která ve svých proměnách dává promlouvat tomu, co nemluví: možnému, jež má více moci než skutečné.