Kniha mě okouzlila převážně svou upřímností. Žádné támhle někdo pálil a pár lidí spadlo na zem. Prostě nastínění toho, jak kvůli necitelným ignorantům ve vedení umíraly malé děti. Když Černý jelen popisuje masakr u Poraněného kolene, třáslo se se mnou i sedadlo v kupéčku vlaku. Je úžasné, jak Neihardt dokázal poeticky a přitom nijak naivně přenést indiánské myšlení do mluvy bílých tak, aby je /doufám/ nezkomolili a neudělali z nich pouhou frašku. Nejvíce se mi srdce svíralo při modlitbách šesti dědečkům na vrcholku kopce, kde se černý jelen omlouvá, že nedokázal splnit úkol ve velké vizi jemu daný. Od těchhle dob uběhlo už sposty let, nezdá se však, že by velcí lidé Spojených států si nějak prohřešky v netoleranci a přílišném ameroegoismu uvědomili. K událostem, co se dějí nyní se radši nebudu ani vyjadřovat.
PS: Co jsem přečetla knihu, je pro mě leden měsícem, kdy mráz leze do týpí.
Kniha mě okouzlila převážně svou upřímností. Žádné támhle někdo pálil a pár lidí spadlo na zem. Prostě nastínění toho, jak kvůli necitelným ignorantům ve vedení umíraly malé děti. Když Černý jelen popisuje masakr u Poraněného kolene, třáslo se se mnou i sedadlo v kupéčku vlaku. Je úžasné, jak Neihardt dokázal poeticky a přitom nijak naivně přenést
... 
