Reflexe je odborný recenzovaný časopis pro filosofii a theologii založený v roce 1985 Ladislavem Hejdánkem. Vychází dvakrát ročně. Zaměřuje se na původní studie, překlady a recenze knih.
Podrobný výklad vybraných pěti knih Aristotelovy Politiky ukazuje politickou vědu v okamžiku jejího zrodu, kdy je vyčleněna obec jako samostatný filosofický problém a současně předmět praktické péče.
Svazek přináší nejdůležitější texty, v nichž Voegelin analyzuje základní rysy gnóze a snaží se ukázat jejich přítomnost v moderní politické teorii, filosofii dějin i praktické politice.
Apologie patří mezi Bernardovy spisy, v nichž řeší otázky související s mnišstvím v užším slova smyslu. Základním námětem traktátu je polemika mezi tradičním pojetím mnišství a novými reformními směry.
Kniha, kterou Friedrich Nietzsche při závěrečném zhodnocení své tvorby v Ecce homo nazval „pomníkem krize“, je jeho prvním rozsáhlým dílem napsaným formou „aforismů“, jež autor zkomponoval do tematických skupin.
Druhý svazek výboru z Millova díla obsahuje v nových překladech Millovy klasické spisy O svobodě a Úvahy o zastupitelské vládě, věnované základním charakteristikám liberální společnosti, tedy svobodě slova a volebnímu právu.
Recepce Hegelovy filosofie představuje klíčovou kapitolu moderního francouzského myšlení. Za zakládající spis bývá považována existenciální interpretace J. Wahla Nešťastné vědomí v Hegelově filosofii (1929), ...
Svazek zahrnuje dva Merleau-Pontyho texty ze sklonku r. 1951, jejichž původním účelem bylo představit jej přijímací komisi jako kandidáta na prestižní College de France.
Jeden z nejznámějších krátkých textů Nietzschova raného období (z roku 1873), za autorova života nevydaný. Obsahuje první náběh ke kritice metafyziky, který vychází z metaforičnosti lidského poznání.
Přednáška Nač básníci? byla proslovena v nejužším kruhu přátel u příležitosti 20. výročí úmrtí R. M. Rilkeho, který zemřel 29. prosince 1926. Analyzuje básnické dílo R. M. Rilkeho a odkazuje i na několik básní F. Hölderlina.
Studie Řeč a zjevnost stručně načrtává pojetí řeči a rozumění v Heideggerově Bytí a času a poté se věnuje způsobu, jímž dnes raného Heideggera recipuje americký normativní pragmatismus (Dreyfus, Brandom, Crowell ad.).
Spisy O Slunci a O světle představují zralou podobu autorova myšlení. První spis vychází z přirovnání ideje dobra ke Slunci a z analogie mezi viděním a věděním, jak je předkládá Platón v Ústavě.
Tak pravil Zarathustra je nejslavnější, ale možná i nejobtížnější knihou Friedricha Nietzscheho. Ve stejné míře se v ní totiž setkáváme s básnícím filosofem, jakož i s filosofujícím básníkem, který se zdánlivě uzavřel jakékoli systematice.
Tzv. osmá kniha Stromat je sbírka Klementových výpisků z filosofického zdroje, jehož ústředním tématem je teorie vědeckého důkazu, rozpracovaná na aristotelském základě a na pozadí protiskeptické polemiky.
