Nakladatelství Vaněk Jiří

Jsou alba, která působí i po čtvrtstoletí aktuálně a alba citelně poznamenaná rzí hned v následující sezóně po vydání. Ale jsou i desky, které sice pokryje patina, ale vůbec jim to neubere na kráse. Naopak mají dar stát se zvukovým dokumentem doby svého vzniku. Což je i případ debutu "superskupiny" Futurum, založené v roce 1983 bývalými členy kapel Progres 2, Synkopy a Andy Seidl Band. Právě památný titul Ostrov Země (1984) jakoby mimoděk demonstroval pozvolné vymaňování tehdejší "oficiální" rockové scény z přetrvávajících vlivů art rocku 70. let, stále jasně patrných ve stavbě i tématech skladeb, směrem k čerstvějším inspiracím v novoromantismu, ve "vyšším populáru" takového Petera Gabriela i ve funkové dynamice. Pokud bereme v potaz kategorie zvuk a žánr, zůstává Ostrov Země obtékán proudem 80. let. Ale pokud se dobereme dřeně samotných písní, což je měřítko mnohem důležitější, dosahují některé momenty na nadčasovost. Například titulní skladbu Ostrov Země si lze bez problému představit v repertoáru acid-jazzové kapely stejně jako v podobě mimožánrové písničkářské výpovědi. Jde jen o aranžmá. Nadčasovou kvalitou zůstává i charakteristicky zanícený pěvecký výraz Romana Dragouna. O to víc potěší, že na jeden z největších hlasů české rockové historie nemusíme vzpomínat jen u (chvályhodných!) reedic starých desek, ale že se Roman v posledních letech vrátil k aktivní muzikantské dráze. Ať už jako sólista nebo člen all-stars projektu T4, obnovených sestav Progres 2 či právě kapely Futurum.

Zatímco debutové album Ostrov Země (1984) představovalo "moment přerodu" mezi doznívajícím českým art-rockem a přehlednější písňovou formou, druhé LP Jedinečná šance (1987) už zachytilo Futurum při upřímné snaze vstřebat novější trendy rocku a popu. Že byla domácí scéna oproti světu zpožděná není ani tak chybou zdejších muzikantů jako spíš totalitního režimu, který účinně zpomaloval komunikaci a vývoj ve všech sférách, nejen v populární hudbě. Aniž bychom chtěli snižovat zásluhy ostatních členů Futura, deska Jedinečná šance je s odstupem času nejzajímavější jako odraz muzikantského vývoje Romana Dragouna. Nejen, že se Roman stal téměř výhradním autorem hudby a vybrousil charakteristický rukopis rozmáchlého melodika. Proměnil se i jako zpěvák. Zatímco na starších nahrávkách slyšíme art rockovou manýru využívat hlas v podstatě jako další nástroj, byť emotivnost nechyběla Romanovi nikdy, Jedinečná šance poprvé v širší míře umožňuje zpěvákovi rozvinout jeho v postatě soul-rockové cítění. Právě od tohoto alba vedla cesta k hlavní roli české verze Jesus Christ Superstar i k pestré trilogii Romanových sólových alb. Největším pokladem desky ovšem zůstává to, že obsahuje skutečnou trvalku. Kompozice Zdroj s textem Romanova otce Františka Dragouna se stala snad ještě důležitější Romanovou písní než Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce z dob Progresu 2. Důkaz nadčasovosti? Stačí si Zdroj poslechnout na dnešních Romanových koncertech. Je dobře, že i 25, respektive 22 let od prvního vydání jsou obě řadová alba Futura stále dostupná pamětníkům i novým posluchačům. Představují kapitolu, kterou by bylo škoda z pomyslných letopisů domácího rocku a popu vynechat.