Kolem barokního sloupku ztraceného v lesích Horního hvozdu se otáčely dějiny i osudy lidí. Zde se stýká Dolní a Horní Rakousko s Českou zemí, zde stojí jeden z kamenů a symbolů staré Střední Evropy.
Příběh života číhošťského faráře Josefa Toufara a obraz záhadného pohybu kříže v kostele na Vysočině v prosinci 1949 je plný dramat, tajemství i zámlk.
Proč tvořit, snít a vnímat skrze haiku? Haiku jsou jako skvrny světla vrhající do každodennosti okamžiky plné přítomnosti. Chtějí na minimální ploše a s minimálními prostředky vyjádřit maximum.
Byla to země nikoho... Doslova. Nárokovali si ji jak Bavoři, tak Češi. A protože tu pod zemí dřímaly zdroje železné rudy, obě království tu o ně vedla vleklou a nenápadnou válku. Obě strany měly jasno v tom, komu daný kout země patří.
Ve čtvrtek 20. června 2021 kolem 11. hodiny večerní rozčísly nebe první blesky, udeřily tympány hromů jako v barokní opeře. Na scéně nastal zmatek, rychlé uklízení věcí, když tu se vichr opřel do velké verandy.
Když se chorobopis mění ve scénář a všechno v dávnou vzpomínku, opakují a připomínají se děje, které patří do minulého světa a jsou skryté uvnitř v nás. Byl Sigmund Freud dobrý beletrista?
Poslední srdce. Ostré skály. Naftový motor. Tajné zprávy. A všude zelená a hnědá. Hnůj. — Černá koruna a nelehký úkol. Co všechno ukazuje k cíli? Starý hrad. Starý muž. Tři barvy vlasů. Černá koruna.
Chvály malých knížek, prkenné boudy, pravého papíru, ohně a dobré hlíny, mingei, šibui, hospodské účtenky, rozhlasu a mluveného slova. Pocty balvanům a kamenným obrům, venkovské hospodě, kočovným vzdělancům a sněhulákům.
Okamžik ukrytý za slovy se zdá být téměř na dosah, jako by tě jen těsně minul, znovu vidíš kapky na holých březových větvích, schůdky pod nehybnou hladinou řeky, mouchu na okraji misky s okurkovým salátem.
Putovat a listovat, obracet stránky v kalendáři. Jaro, léto, podzim, zima. A také to, co se nedá rozdělit, také půltóny, předčasná období, zpoždění či návraty. Předjaří s nečekanou záplavou sněhu. Kruté polomy a nové naděje.
Cyklus čtyřiadvaceti ritornelů oživuje pozapomenutou básnickou formu. Uvadající květy chryzantém, gerber, frézií či floxů v sobě implikují čas, hnědnoucí listy a zbytky vůní nás navracejí do vzdálených krajin ...
