Rok 1785, inženýr Jean-Baptiste Baratte přijíždí do Paříže za prací. Ministr ho pověří neobvyklým úkolem, má vyčistit jeden hřbitov a zbourat jeden kostel v centru města. Baratte, mladík z venkova, váhá, ale přijímá.

"Miller buduje velmi hustou atmosféru – bahno, výpary linoucí se z narušených hrobů, pachuť v ústech. Každé přirovnání, každá metafora se vrací k těm samým motivům, a pořád nově. Chléb je teplý jako krev a neznámý tvar otazníku připomene negramotné dívce oblouk lebky. Miller zná věk, o němž píše, jako by se odtamtud právě včera vrátil, a každý detail použije ve svůj prospěch, každý namaluje tou svou blátivou barvou....
Barrate potřebuje pomoc, dohodne se tedy s Lecœurem, svým přítelem z mládí, zaměstnaném v dolu. Lecœur vybere třicet vlámských dělníků, mlčenlivých hromotluků, a přijíždí s nimi vymýt prohnilé srdce Paříže, vyčistit otrávený vzduch. Chlapi prožijí tichý šok a žádají o chlast a tabák, aby to ustáli, ale práce započne a pomalu, klidně pokračuje. Ohně hoří, jámy se prohlubují, chrastí kosti v plachtách. Objeví se dvojice lékařů, rozloží si na kraji svůj stan, občas si přijdou vzít nějakou tu kůstku na prozkoumání."...popisuje svůj zážitek z četby blogerka Bolkonská.

"Andrew Miller vlastně taky vykopal mrtvé. Kromě jiného Dostojevského, vidím ho v těch špinavých náměstích a vlhku opuštěné, zavřené tržnice, v těch bolestnějších přerodech a zklamaných ideálech („Kdysi jsem v sobě míval něco dobrého,“ než si přítel vpálí kulku do hlavy). Vidím ho v té horečnaté chůzi hlavního hrdiny, když vyběhne od šlapky, co si právě nastěhoval do svého pokoje, do spořádané buržoazní domácnosti manželů Monnardových. Barrate kráčí v cizích stopách, zatímco ona si doma omývá tvář pomerančovou vodou a přemýšlí, kam její život půjde dál, a jestli je nějaká naděje. " píše dál na svém blogu nadšená čtenářka a v závěru svého článku dodává, že přestože ji při četbě napadaly různá spisovatelská jména a díla, Miller rozhodně není žádný vykradač literárních hrobů:

"...Je svůj, obdivuhodně svůj. Domácí kritika jeho zásluhy díky bohu rozeznává, za jeden z předcházejících románů třeba dostal Impac Prize, kde triumfoval nad autory jako Ian McEwan, Haruki Murakami či Don DeLillo. Doufám, že i u nás se mu dostane zasloužené pozornosti, a že se recenzenti dostanou alespoň o krok dál za školácké poznámky o hřbitovní tematice a strhujícím ději."

zdroj:http://bolkonska.blog.respekt.ihned.cz/c1-60765160-miluju-te-andrewe