Na životních příbězích svých neurologických pacientů Dr. Sacks nastiňuje nejrůznější otázky, které na první pohled s medicínou, jež bývá chápána jako exaktní věda, nemají nic společného. Jsou to otázky typu – co je podstatou člověka, zda existuje lidská duše, pokud ano, jestli ji může člověk vlivem nervové poruchy ztratit, co je realita, zda je každý lidský život plnohodnotný…? Jsou to otázky, které již byly položeny mnohokrát, ale uspokojivě nebyly a pravděpodobně ani nebudou vysvětleny nikdy. Autor si samozřejmě neklade za cíl odpovědět, spíše mu jde o to, ukázat je v kontextu konkrétních lidských osudů.
A o kontextu svého osudu píše v autobiografii Život na cestě. Chronologická cesta vlastním životem od A do Z má svoje úskalí, která sídlí hlavně v naší paměti. Schválně si zkuste napsat autobiografii a dejte ji pak číst někomu ze svého okolí, který může alespoň část toho, co jste napsal nějak potvrdit. Některé věci jím budou zaručeně viděny jinak, v jiných vás vůbec nebude poznávat, jak jste si minulost přizpůsobil sám sobě. Ale stejně – i s těmito výtkami čteme autobiografie osobností, které nás zajímají, s chutí a s nadějí, že oblíbence nějak důvěrně zahlédneme.
Předvedení motocyklu na obálce knihy se rychle vyjasní – Sacks byl celoživotním motorkářským fandou. První motorku měl v osmnácti a peníze na i získal tak, že prodal malé auto, které mu matka pořídila ve strachu před tím, že si koupí motorku. Motorka se stala jednou z definic života mladého Sackse. Druhou definicí bylo, když sobě i rodičům přiznal, že je na kluky. Bratr se ho prý dokonce snažil dostat na „správnou“ sexuální cestu tím, že mu zaplatil prostitutku. Jak Sacks píše, nebylo to nic platné, ale hezky si prý s dámou popovídali u čaje a cukroví.
Sacks v závěru knihy přiznává, že mu s pamětí velmi pomáhaly jeho deníky, kterých v různých podobách a rozměrech popsal za život prý až tisíc. Slavný neurolog byl typickým příkladem člověka, který myslí tak, že si vše zapíše a popíše. V rozhovoru se sebou samým si věci ujasní. Ani tak ale ještě se zapisováním nebyl hotový. Když našel citát, napsal si ho na barevný lísteček a přilepil někam ve svém okolí na stůl, nebo zeď, nebo skříň. Existuje fotka, kde je jasně vidět, jak má na lampě svého pracovního stolu na žluté čtvrtce napsáno velké No s vykřičníkem, to prý aby dokázal říkat Ne na nejrůznější pozvání, která se na něho v průběhu let jen valila a hrozila zavalit veškerý čas na vlastní práci. V samém konci pak Sacks píše:

„Jsem vypravěč v dobrém i ve zlém. Domnívám se, že cit pro příběh, pro vyprávění, je univerzální lidská vlastnost, a pojí se s mocí jazyka, vědomím sebe sama a autobiografickou pamětí. Psaní samo o sobě mi, když jde všechno dobře, skýtá s ničím neporovnatelnou radost a potěšení. Nehledě na téma mě přenáší do jiného prostoru, do prostoru, v němž jsem úplně ponořený a nevnímám jakékoli rušivé myšlenky, obavy ani plynutí času. V těchto vzácných, povznášejících stavech mysli můžu psát bez ustání tak dlouho, dokud nepřestanu vidět na papír. Teprve pak si uvědomím, že nastal večer a že jsem psal celý den. Během celého svého života jsem napsal miliony slov. Proces psaní mi však připadá stále stejně neotřelý a veskrze zábavný jako tehdy, když jsem s ním téměř před sedmdesáti lety začínal.“

Popularizace vědy je jednou z čtenářsky nejvděčnějších, ale také autorsky nejtěžších disciplín. Popularizátor musí být vlastně trochu dvorní šašek. Musí umět pobavit, ale také poučit. Musí vědět všechno a ještě mít talent navíc. Dobrý popularizátor není žádný vědecký kazisvět, takový, jako byl Sacks jsou pro svůj obor a pro zájemce o něj požehnáním. A kdo četl jeho knihy ví, že zdaleka ne jen pro obor neurologie.