Knižní pól 24. 5. 2014

Čestným hostem letošního, už dvacátého veletrhu Svět knihy Praha bylo Maďarsko. Do programu přispělo téměř třicítkou setkání a se zájmem se setkával především Péter Esterházy. V Česku je myslím dobře známý, i když z pětatřiceti dosud vydaných knih mu zde vyšly jen ty nejznámější. Ale dva zatím poslední překlady tvoří jedny z nejpozoruhodnějších knižních dvojčat světové literatury. Život má někdy sklon se nám vysmívat, vystavuje nás zkouškám, které by do příběhu žádný dobrý spisovatel nevložil, protože by to vypadalo nevěrohodně, vymyšleně. Jenže něco takového se Péterovi Esterházymu stalo a on to napsal.

Na začátku roku 2000 dopsal velký román, poctu svému otci nazvanou Harmonia caelestis, Nebeská harmonie. Je to ohromné a ohromující dílo, protože v něm jsou zahrnuty dějiny rodu, dějiny země i dějiny světa. Napřeskáčku, v mnoha scénách, podobně jako na obrazech Hieronyma Bosche. I perspektiva tu podléhá autorově vůli a děje vzdálené jsou blízké a naopak. Tahle kniha vyšla loni v nakladatelství Academia a Robert Svoboda byl za ni letos oceněn Magnesií literou za překlad.

Ve stejné době, kdy Harmonii caelestis dopsal, se Péter Esterházy dozvěděl, že jeho otec byl od roku 1957 agentem maďarské státní bezpečnosti. Péter Esterházy zašel totiž na Historický úřad, chtěl se dozvědět, co na něj tajná policie vedla. Jenže. Jenže mu přinesli složku, ze které nebude mít moc velkou radost, jak mu řekli, hlášení určitého agenta… a takhle to Esterházy popisuje: Tomu, co jsem viděl, jsem nesměl uvěřit. Rychle jsem položil ruce na stůl, protože se mi začaly třást. Co mám teď dělat. Měl jsem pocit, že se mi to jen zdá. V momentě omdlím, a tím se všechno vyřeší. Nebo vyskočím zavřeným oknem a prchnu… jakmile jsem otevřel složku, hned jsem poznal rukopis svého otce.

A tak vznikla kniha navazující na Harmonii caelestis, kniha velmi bolestná, ale otevřená, vzniklá kromě jiného také na základě přesvědčení, že pod koberec se nic zametat nedá, že kniha první může mít smysl pouze s doplněním o příběh otcova donašečství. A tak vzniklo další, rovněž ojedinělé dílo, které Péter Esterházy pojmenoval Opravené vydání s podtitulem Příloha k Harmonii caelestis.

Pro českého čtenáře to není zpráva z jiného světa, podobné příběhy se odehrály i u nás, ale nepotkaly tak prominentní rodinu a tak dobrého spisovatele. V Maďarsku sice také přijali obdobu lustračního zákona, ale mnohem měkčí, a například katolické církvi to umožnilo odmítnout zveřejnění jmen z řad kléru. Zároveň ale to znamenalo, že se na světlo dostávaly případy v podobě jednotlivých skandálních odhalení, zejména pokud šlo o politiky či umělce. Ohlasy téhle vlny donesly do Česka případ oscarového režiséra Istvána Szabó.

Opravené vydání v  překladu opět Roberta Svobody a rovněž vydané nakladatelstvím Academia mělo na Světu knihy svou českou premiéru. Přichází sice po dvanácti letech od prvního maďarského vydání, ale hodnotě, smyslu tohoto příběhu čas nic neubral. Péter Esterházy totiž vytvořil svérázného průvodce k pochopení profízlovaného režimu. Nezaměňuje - jak se v Česku stává - oběti za viníky. A jeho kniha odhaluje marnost lži, jejích krátkých nohou. Doslova to píše takto: Je nad slunce jasnější, že dějiny nelze použít účelově v zájmu politických cílů jedné strany. To platí i dneska. A Evžen Gál svůj výtečný doslov uzavírá na české poměry mimořádně kritickým krédem: Mám za to, že ani u Esterházyho nestojí otázka koneckonců tak, zda byl jeho otec agentem, či nikoli. Agentem je v jistém slova smyslu každý, kdo jistý společenský řád strpí, kdo s ním a v něm žije, připouští jej a toleruje. I on ho totiž vytváří, neboť je jeho sine qua non. A právě to je pro mě osobním vyzněním Esterházyho románu: agentem jsou nejen oni, vy, on, ona, či ty, ale agentem jsme i my, ano, i já.

České vydání románu Pétera Esterházyho Opravené vydání považuji za mimořádnou literární událost. Nečeká vás lehké čtení, ale stojí za to.

Pod názvem Náměsíčníci si většina z vás jistě připomene románovou trilogii rakouského spisovatele Hermanna Brocha. Ta vyšla v novém českém vydání shodou okolností předloni ve stejné edici Europa jako obě Esterházyho knihy v nakladatelství Academia.

Stejný titul, tedy Náměsíčnici, zvolil pro svou studii o příčinách, které vedly k první světové válce, Christopher Clark, historik z Cambridge. Sté výročí přinese nejrůznějších publikací více, tahle patří k prvním a rozebírá stav evropské politiky před válkou bez dekadentní či secesní nostalgie. Dá se říct, že to nemohlo dopadnout jinak. Evropským zemím a zejména velmocem vládly navzájem příbuzensky propletené rody, které si - drsně řečeno a v knize naznačeno - potřebovaly vyřídit vlastní spory. Jako státníci evidentně selhali a jako karikatura jejich počínání vyznívá i předválečná fotografie, na níž v kočáře spolu sedí Vilém II. v ruské a Mikuláš II. v německé uniformě. O nic lepší nebyl ani anglický král Eduard VII., zachycený v uniformě velitele rakouského 12. husarského pluku. Jistý americký plukovník Edward House se v květnu roku 1914 vrátil z Evropy a prezidentu Wilsonovi podal tuto zprávu: „Situace je mimořádná. Jde o militarismus, který úplně zešílel.“

Vyprávění o Srbsku ukazuje složitou situaci na Balkáně a představuje také významnou temnou postavu tehdejších událostí Dragutina Dimitrijeviče známého pod přezdívkou Apis, který stál jak za vraždou krále Alexandra Obrenoviče v roce 1903, tak za sarajevským atentátem.

Kniha Christophera Clarka Náměsíčníci s podtitulem Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce je čtením plným napětí i bizarností, dějepisem srovnatelným s velkými romány. Náměsíčníky vydalo nakladatelství BB/art v překladu Zdeňka Hrona.

Další knihou Vladimíra Sorokina, která vyšla v českém překladu Libora Dvořáka, je Telurie. A znovu je to próza trochu jiná než obyčejné vyprávění. Ruský spisovatel ji napsal jako padesát různých příběhů odehrávajících se za čtyřicet let, v roce 2054. Evropa má za sebou vahhábitskou revoluci, euroasijský prostor se rozpadl včetně putinovského Ruska. Demokratická republika Telurie vznikla 17. ledna 2028 na místě provincie Altaj po vojenském převratu, který měla na svědomí normandská okřídlená legie Blankytní sršni a její velitel Jean-Francois Trocard se stal prvním zvoleným prezidentem. Ekonomicky je založena na telurových hřebech do lebky podle zoroasterské metody, které způsobují trvalou euforii. OSN je dva roky předtím zakázalo jako těžkou drogu. Telurii uznalo 24 států, ale třeba Kalifornie, Bavorsko, Valašsko či Moskovie nikoli a občané těchto zemí do Telurie nesmí.

Každý z příběhů Sorokinovy knihy Telurie je jiný. Můžeme doufat, že je to budoucnost, která zůstane na papíře.

Na Světě knihy byla uvedena jedna unikátní česká kniha. Jmenuje se Miliónový časy, podtitul nese Povídky pro Adru a vznikala dva roky v Salonu, literární a kulturní příloze Práva. Jejich tématem byla cesta a smyslem věnování zmíněné humanitární organizaci, která tak získala neobvyklou propagaci. Postupně se připojilo 22 autorek a autorů, reprezentativní vzorek současné české literatury. Povídky psané na míru tištěné přílohy mají šmrnc, tah, jsou pestré stejně jako další tvorba zúčastněných. Všechny jmenovat nebudu, ale jména Pilátová, Hakl, Moník, Rudiš, Dousková, Šindelka jsou zárukou, že v Miliónových časech najdete příběhy znamenité. Je to čítanka o dnešním českém světě, o které se právě díky pestrému autorskému původu dá říct, že nabízí to nejlepší z dnešní české literatury. Knížce zůstal i její dobročinný rozměr: autoři i nakladatelství Argo, které ji vydalo, se dohodli, že honoráře a zisky z prodeje věnují právě Adře. Koupí Miliónových časů tedy přispějete organizaci, která například v těchto dnech pomáhá postiženým v zaplavené Bosně a Hercegovině.