Tady není žádný farní úřad!

/ Tomáš Weiss

Některé knihy se nedají číst bez toho, aby měl čtenář aspoň zásadní povědomí o autorovi. Jak jen teskná je noc je přesně ta kniha.
Některé knihy se nedají číst bez toho, aby měl čtenář aspoň zásadní povědomí o autorovi. Jak jen teskná je noc je přesně ta kniha.

Napsal ji člen jezuitského řádu, řeholník a duchovní František Lízna. V CZ je tohle jméno pojem. Předně za statečnost při neohýbání páteře před komunisty. Už na konci 50. let odmítnul maturovat v povinné svazácké košili. V roce 1960 byl poprvé komunisty uvězněn, když strhnul sovětskou vlajku. Vojnu si odsloužil u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat k jezuitům a v roce 1974 byl vysvěcen na kněze. Veřejně ale mohl sloužit jen svojí první mši svatou. Poté, kdy zahlédl mezi věřícími estébáky a k jednomu z nich přistoupil, položil na něj ruce a pronesl něco o tom, že na přímluvu svatých ať dostane sílu vzepřít se ďáblu a sloužit dobru, přišel až do roku 1990 o státní souhlas. Jak říká, je na to dodnes hrdý, že nemusel snážet buzeraci církevních tajemníků. V roc 1978 také podepsal Chartu 77. Po roce 1990 začal okamžitě pracovat ve vězeňské duchovní správě, protože jak říká, byli to dva kriminálníci, kteří byli Kristovi při ukřižování nejblíž. Šokoval dokonce svým požadavkem, že chce ve vězení mít celu, aby mohl být vězňům k dispozici 24 hod. denně (zamítnuto). Nutno říct, že skoro deset let působil v nejtvrdší české věznici na Mírově. Aby zcela osobně a hmatatelně spojil západní a východní křesťanskou církev, podnikl v roce 2004 pouť ze Svaté Hory u Příbrami do Santiaga de Compostela a později (to už s diagnózou rakovina prostaty) pouť z hory Kremenec do města Chersones na Krymu. Jeho ošetřující doktorka se s ním prý před poutí na Krym loučila, protože předpokládala, že ho nemoc na cestě definitivně skolí. Jenže Lízna se vrátil v lepším stavu, než vyšel.

A ještě něco - při prvním porevolučním sčítání obyvatel si František Lízna vyplnil do rubriky "národost", že je Róm. Chtěl se tak identifikovat se sociálně slabými a s vyloučenými. Jeho péče o bezdomovce je proslulá. Jeho fara byla a je pro ně vždycky otevřená, přestože byl mnohokrát okraden a podveden. Jenže František Lízna, ten který si ochočil ďábla tak, že do Compostely došel v botách značky Mefisto, nikdy nebyl žádný farář na farním úřadě, kde jsou úřední hodiny od do. František Lízna je křesťanský duchovní správce a bere svůj úkol sakramentsky vážně. Však už kdysi býval vzorem i pro Ivana Jirouse. Stačí nalistovat Magorovy labutí písně: "Jestli mě ještě popáté, nedopusť Bože líznou, dopřej mi aspoň ve vazbě, setkání s Františkem Líznou." (Lízna byl dohromady z politických důvodů vězněn komunisty právě pětkrát).
A teď konečně můžeme začít číst knihu duchovní poezie, která vznikala v posledních deseti letech. Je to poezie křesťanská, chválící Boha a žádají po něm sílu pro boj s temnotou. Bůh ví, že by mi od některých byla protivná až pózérská. Podepsáno jménem František Lízna má ale toto duchovní sepsání úplně jinou sílu. Nemyslím si, že je autor básník, ale statečný člověk a ryzí svědek svého přesvědčení, to tedy ano. 

Další články

Dokážete si představit, že byste měli dvojče? Někoho, kdo vypadá úplně stejně jako vy? No…ti co se jako dvojčata narodili, moc dobře vědí, jaký je to asi pocit, ale pro nás, kteří své dvojče nemáme – a že je nás určitě víc – je to dost zvláštní a pro mne osobně lehce děsivá představa. Max a Izák moc dobře vědí, jaké to je mít být z dvojčat. A co víc…jaké je to být ze siamských dvojčat. Jeden ke druhému jsou k sobě neoddělitelně a tudíž navždy připoutáni.
Recenze

Na řadě je Max (recenze)

Dokážete si představit, že byste měli dvojče? Někoho, kdo vypadá úplně stejně jako vy? No…ti co se jako dvojčata narodili, moc dobře vědí, jaký je to asi pocit, ale pro nás, kteří své dvojče nemáme – a že je nás určitě víc – je to dost zvláštní a pro mne osobně lehce děsivá představa. Max a Izák moc dobře vědí, jaké to je mít být z dvojčat. A co víc…jaké je to být ze siamských dvojčat. Jeden ke druhému jsou k sobě neoddělitelně a tudíž navždy připoutáni.
 | Wendy Šimotová
Svět, ve kterém není místo pro hedvábné rukavičky. Svět, ve kterém má zákon ulice stejnou váhu, jako policie. Miami Blues je legendární kniha, která je řemeslně velmi dobře postavená a nezklame žádného fanouška žánru.
Recenze

Charles Willeford: Miami Blues (recenze)

Svět, ve kterém není místo pro hedvábné rukavičky. Svět, ve kterém má zákon ulice stejnou váhu, jako policie. Miami Blues je legendární kniha, která je řemeslně velmi dobře postavená a nezklame žádného fanouška žánru.
 | Tomáš Fojtík
Knižní svět trápí nemoc, které se říká novinky. Novinky na sebe strhávají skoro veškerý zájem a kniha, která vyšla před půl rokem, je najednou vlastně hromádka papíru těsně nad hrobem. V téhle pravidelné rubrice se budeme dívat zpátky do minulosti a hledat tam dobré knihy, které jsou někde schované v potemnělých regálech.
Recenze

Ve zpětném zrcátku

Knižní svět trápí nemoc, které se říká novinky. Novinky na sebe strhávají skoro veškerý zájem a kniha, která vyšla před půl rokem, je najednou vlastně hromádka papíru těsně nad hrobem. V téhle pravidelné rubrice se budeme dívat zpátky do minulosti a hledat tam dobré knihy, které jsou někde schované v potemnělých regálech.