Knižní pól Zdenko Pavelky
Knižní pól 6. 9. 2014
Podobně jako loni ani letos v létě to nevypadalo, že by si nakladatelé a tiskárny dopřávaly příliš mnoho dovolených. Mám pro vás tedy z čeho vybírat.
Když se mluví o Milanu Kunderovi, obvykle se různým způsobem připomíná, že má k českým čtenářům rezervovaný postoj. Tvrdím, že to tak není, že se vydávání svých knih v Česku soustavně věnuje a dokladem je další esejistický svazek, triptych nazvaný podle svých částí Slova, pojmy, situace.
První z nich, Slova, je malý slovník, který vznikl v polovině osmdesátých let z podnětu ředitele francouzského časopisu Le Débat, kde tento text pod názvem Osmdesát devět slov vyšel poprvé v roce 1985. O rok později se třiasedmdesát Slov objevilo v knize Umění románu. Nynější podobu, zkrácenou na 47 hesel, Kundera považuje za definitivní českou verzi.
O Milanu Kunderovi kolují i jiné pověsti. Týkají se také jeho nechuti poskytovat rozhovory a mají mnoho podob. Provází je další legenda, že se to zvláště týká českých novinářů. Tak si poslechněte, jak je to doopravdy - co Kundera napsal ke slovu Interview:
1) Žurnalista vám klade otázky, které zajímají jeho, ne vás; 2) z vašich odpovědí použije jen těch, které se mu hodí; 3) převede je do svého slovníku, svého způsobu myšlení. Po příkladu amerického žurnalismu se mu ani neráčí, aby vám dal schválit věty, které vám vsunul do úst. Interview vyjde. Utěšujete se: bude rychle zapomenut! Omyl: bude citován! Ani ti nejpuntičkářštější univerzitní badatelé už nedělají rozdíl mezi tím, co spisovatel napsal a podepsal, a slovy, která za něho řekl někdo jiný. (Historický precedent: Rozhovory s Kafkou, napsané Gustavem Janouchem.) V červnu 1985, po katastrofálních zkušenostech s dvěma americkými žurnalisty, jsem se rozhodl: už nikdy interview. Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované, budiž považovány za podvrh.
V dnešní době zahlcené nejen na sociálních sítích bezuzdným žvaněním je tohle Kunderovo trvání na významu a váze slova vzácnou ukázkou smyslu pro hodnotu řeči. A možná jste si všimli, že Kundera nemá vlastně nic ani proti rozhovorům, ani proti novinářům - jen chce, aby dělali svou práci pořádně.
Oddíl Pojmy je trochu podobný, hesel je tu jen 8 a jejich výklad, to jsou ucelené minieseje a převzaté jsou z knihy Opona. A konečně třetí část, Situace, původem z knihy Setkání, by se dala přirovnat ke čtenářskému deníku: Kundera glosuje 7 knih světové prózy, od Dostojevského Idiota po Márquezovo dílo Sto roků samoty.
Úvahy Milana Kundery Slova, pojmy, situace vydalo jako dosud všechny jeho polistopadové knihy nakladatelství Atlantis, které ohlásilo, že v krátké době vyjde další, už šestý esejistický svazek nazvaný Zahradou těch, které mám rád.
Milan Kundera považuje za vrcholnou literaturu umění románu. Ve zmíněných Slovech shrnuje svůj pohled na román do jediné věty: Velká forma prózy, v níž autor, prostřednictvím experimentálních „já“, postav, zkoumá až do konce některá témata lidské existence. Tuto definici naplňuje přední současný ruský spisovatel, za Brežněva hodně nemilovaný Andrej Bitov. Hotovému českému překladu jeho tlusté knihy Puškinův dům trvalo víc než dvacet let, než vyšel, bezmála tak dlouho, jak to předtím trvalo v Rusku originálu. Tam ho celý vydali teprve v roce 1987, když Gorbačov uvolnil stavidla cenzury, tedy 16 let po dokončení. Také proto Bitov opatřil román obsáhlým komentářem vysvětlujícím zmiňované dobové reálie, narážky a výrazy. Andrej Bitov je vlastně v touze po přesnosti stejně nesmlouvavý jako Milan Kundera.
Puškinův dům považuje jeden z mých přátel za pravý postmoderní román, napsaný dlouho předtím, než francouzský filosof Jean-François Lyotard postmodernu definoval. Tak už to v humanitních oborech chodí, že definice a teorie přicházejí, když už všechno důležité proběhlo.
Jak se projevují postmoderní znaky v románu Puškinův dům? Dějový rámec je jednoduchý. Vědecký pracovník literárněvědného ústavu Ljova Odojevcev má během dvoudenního volna v instituci službu, kromě vrátné je nebo spíš měl by být jediným člověkem v muzeální budově na nábřeží Něvy. Bitov však do tohoto rámu vtěsná celý Ljovův dosavadní život i jeho vyústění v divoké pitce, když za Ljovou přijde jeho osudový vrstevník, víc protivník než přítel. Román je napěchován odbočkami, historkami, výklady, nejednoznačnostmi, protimluvy, citacemi, prostě veškerým instrumentářem, který je vlastní postmoderně. Jenže Bitov, když román v letech 1964-1971 psal, neměl zdání, že píše postmodernisticky. Možná proto je Puškinův dům tak dobrým románem. Chcete-li něco vědět o Rusku, nejen minulém, ale i současném, nevím, jestli letos vyšla česky přesvědčivější kniha. Snad jako doplněk můžu doporučit Sorokinovu fantaskní vizi Telurie, o níž jsem tu mluvil na jaře. To už je ale postpostmoderna.
Román Andreje Bitova Puškinův dům přeložila už na začátku 90. let Vlasta Tafelová a měl vyjít v Odeonu. Jenže ten se rozpadl a tak překlad vyšel teprve nyní v důkladné ediční péči nakladatelství Paseka.
Neodolal jsem, abych si nepřipravil ukázku, která dokládá, jak blízko mají k sobě Andrej Bitov s Milanem Kunderou v pohledu na literaturu, jak hluboce ji promýšlejí. Tohle píše Bitov:
Co se stane s literaturou, když se v ní autor bude chovat jako v životě, to je už známo: literatura nebude. Splyne se životem, od něhož se měla oddělit.
Ke dvěma velkým autorům patří z letní produkce jako třetí nikoli vzadu Max Frisch, s Friedrichem Dürenmattem nejproslulejší švýcarský spisovatel druhé poloviny 20. století. Nakladatelství Archa nyní doplnilo česká vydání jeho proslulých Deníků dosud chybějící částí - Deníkem 1966-1971.
Podobně jako předchozí a závěrečná část tohoto unikátního triptychu je i tahle kniha pestrou koláží od obvyklých deníkových záznamů přes nejrůznější poznámky, glosy, úvahy, soubory otázek, vzpomínky až po intimní zpovědi.
Frischovy Deníky, stejně jako oba další svazky, nejsou románem, ale jejich široký záběr, kompozice, zjevná vášeň k psaní, z nich dělají napínavou a vzrušující četbu. Pro českého čtenáře i proto, že tu najde nejedno Frischovo svědectví o Československu. To nejobsáhlejší se jmenuje Praha, únor, 1967. Frisch naznačuje, že byl sledován, ale také že se v Praze mimo jiné setkal s jiným slavným autorem, Iljou Erenburgem. Říká o něm, že mluví tak, jak by si žádný Čech nedovolil: Mladí se nás pochopitelně ptají, jak je možné, že mohl existovat stalinismus, jestli jsme tenkrát my byli zločinci, nebo idioti, a na to se těžko odpovídá - řekl Frischovi Erenburg v Praze v roce 1967.
Knihu Maxe Frische Deník 1966-1971 přeložila Magdalena Štulcová.
Asi víte, že v Brně od roku 2000 probíhá vždy v červenci Měsíc autorského čtení neboli MAČ a že je to největší český literární festival, který od roku 2011 probíhá zároveň v Košicích, Ostravě a Wrocławi. Pořádá ho nakladatelství a agentura Větrné mlýny. Tak řečení Větráci letos při téhle příležitosti vydali velký černý sborník - Briketu. Briketa s podtitulem Ostravská poezie a poezie o Ostravě 1894-2013 je pozoruhodný výbor, který sestavil Ivan Motýl. Tahle literární Briketa je opravdu podobná uhelné cihle, tlustá černá kniha s dovnitř nalisovaným poetickým prachem za víc než století.
Pro ostravský rozhlas napsal v roce 1934 Josef Filgas: Dybystě cely svět přešli, jak stě něviděli Ostravu, tuž stě něviděli nic. O sborníku Briketa to platí podobně: jestli chcete něco vědět o ostravské literatuře, najdete to v Briketě.