Minulý týden se v Kulturním domě Ostrov v Havlíčkově Brodě konal další Podzimní knižní veletrh. Před pětadvaceti lety si ho vymyslela a od té doby pořádá Markéta Hejkalová. Kromě téhle akce, která se ujala mezi čtenáři a patří do kalendáře velké části nakladatelů, je však Markéta Hejkalová úspěšná překladatelka a také knihy sama píše, hlavně romány, které vydává v rodinném nakladatelství Hejkal. Ten nejčerstvější se jmenuje Rudé paprsky severního slunce a je to próza na hranicích thrilleru, krimi a toho, čemu se dá dost nepřesně říct ženský příběh, žánr, který dnes i v Česku patří k nejprodávanějším.

Hlavní postavou v propletenci vztahů je Monika, Češka ve středních letech, která jako hausfrau doprovází svého manžela při přednáškovém pobytu v Jižní Koreji. Tahle hrdinka se Markétě Hejkalové povedla – Monika se pochopitelně zamiluje do přitažlivého Korejce, ale naprosto netuší, co jí hrozí, a jen v náznaku se nakonec dozví, v jaké hře se ocitla. Což se dá považovat za docela typický příběh řady romanticky založených Češek. Připomenu, že to není žádný nový fenomén – některé utíkaly ze zadrátované země od šedesátých let s vidinou, že si polepší, a nemusel to být zrovna muslim a jeho země, co je probudilo ze snu. Moničin příběh je ovšem čerstvý a v druhé - té thrillerové - rovině si pohrává s tématem globálních manipulací na korejském hřišti, kde sice hrají severní proti jižním, ale někdy to není tak zcela jisté, zejména pokud jde o aktéry mimo stadion. Hlavně to však nepíská žádný rozhodčí, který by byl vidět.

Román Markéty Hejkalové Rudé paprsky severního slunce je hlavně pro čtenářky, jimž bude Monika blízká, ale přesahuje do témat, která zajímají muže – u těch ovšem asi Monika moc pochopení nezíská. Možná jim však díky téhle postavě docvakne, co mají sami doma.

Nových českých románů bylo na stáncích v Havlíčkově Brodě hodně, vybral jsem alespoň některé. Marek Toman se po téměř apokryfní adaptaci Můj Golem znovu vrátil do staré Prahy, tentokrát k historicky doložené a ve své době významné události. Román se jmenuje Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese.

O co v téhle Velké novině jde: V únoru roku 1694 zemřel v Praze židovský chlapec Šimon Abeles. Byl pohřben, ale na anonymní udání, že chlapcova smrt nebyla přirozená, bylo tělo exhumováno a pitva podezření posílila. Chlapec měl zlomený krční obratel. Jenže rodina shodně vypovídala, že Šimon zemřel při záchvatu psotníku, takže si mohl přivodit smrt sám. Jenže tahle událost měla, jak se dnes říká, kontext. Šimon v předchozím roce utekl z domova a chtěl se nechat pokřtít. Brzy však byl vrácen do otcovské péče. A nařčení z rituální vraždy bylo na světě. Šimonův otec Lazar se po přestálém mučení ve vězení oběsil na modlitebních řemíncích. Vyšetřovatelé si našli jinou oběť, příbuzného Abelesových Löbla Kurtzhandla. Toho jmenovala Abelesova druhá žena, Šimonova macecha, zřejmě ve snaze chránit manžela, protože vyšetřovatelé jí zatajili manželovu sebevraždu. Zkrátím to: stejně jako o 300 let později podobný fanatismus odnesl v Polné Leopold Hilsner, Kurtzhandla odsoudili, i když císař Leopold I. dvakrát nařídil úředníkům další vyšetřování. Kurtzhandl ovšem dopadl hůř než Hilsner – popravili ho.

Tenhle příběh je základem Veliké noviny o hrozném mordu Šimona Abelese. Marek Toman ji prolíná paralelním příběhem ze současnosti. V Praze žije v domácnosti s otcem Ladislavem chlapec Šimon Albrecht. A Šimon se ztratí. Otec Ladislav ho hledá samozřejmě za pomoci policie, jenže klíč je jinde. V počítačové hře.

Příběh Šimona Abelese byl předmětem řady studií, zabýval se jím v Pražském pitavalu i zvědavý Egon Ervín Kisch. Marku Tomanovi se podařila výtečná románová rekonstrukce. Zdálo by se, že paralelní příběh ze současnosti je tu jaksi navíc, ale vydáte-li se na putování knihou, možná mi dáte za pravdu, že ten nápad má své opodstatnění. Konec 17. století už nebyl podle historického pojmosloví středověkem, ale sám termín středověk v sobě nese jistou relativitu. Někdy v budoucnu přece, a už se o tom bavili tuším že i Werich buď s Voskovcem, nebo s Horníčkem, bude do středověku patřit i dnešní den.

Román Marka Tomana Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese vydalo nakladatelství Argo.

I třetí česká románová novinka má kriminální pozadí. Radka Denemarková napsala Příspěvek k dějinám radosti. Po několika knihách na vážná témata, z nichž dvě získala ocenění Magnesia Litera a zaujala i zahraniční vydavatele - a Magnesii dostala i za překlad knihy Herthy Mullerové Rozhoupaný dech – pokročila k tomu, co by se dalo nazvat literární hrou.

Příspěvek k dějinám radosti je mezi českými prózami zvláštní novinkou. Radka Denemarková je jednou z mála českých autorek s velmi vytříbeným smyslem pro ironii a nadsázku. Umí si hrát s významy, zámlkami, dovede stupňovat zvědavost, ale hlavně, domnívám se, je pořád připravená se smát, zlehčit těžké přemítání do úlevného smíchu. Tohle je samozřejmě ošidná úvaha, smysl pro humor máme každý jiný – ale mně ten Radky Denemarkové velice vyhovuje.

Takže o co v románu Příspěvek k dějinám radosti jde. Je to příběh Policstiy psaného s velkým P, Vdovy psané s velkým V, ale také se tu vyskytují tři mimořádně inteligentní ženy, z nich nejzajímavější je jistá Birgit Stadtherrová, spisovatelka životopisů. Čechoangloameričanka. Přitom není jisté, jestli ty ženy nejsou čtyři. Nevím, proč jsem si při četbě vzpomněl na filmy Fernanda Arrabala. Možná proto, že Denemarková v téhle knize používá podobné finty: střídá celkové záběry s nečekanými detaily a možná spíš intuitivně koření příběh surrealistickými scénkami. Tedy alespoň mně to tak připadá. Zvláštní roli tu hraje zvýrazňované slovo jen. Charakteristický je odstavec plný otázek začínající Jaké hry to vlastně modří muži a žluté ženy hrají dnes? Proč jsou vztahy tak zkázonosně liberální? Je cílem mužů jen vystřídat co nejvíc sexuálních partnerek? Je cílem žen najít jen vhodného partnera, který zajistí živobytí jim a potomkům? A tak dále. Až po dvě odpovědi: Právní systémy, které vymáhaly trest za ženskou a mužskou nevěru, selhaly. Právní systémy nepočítají s láskou.

Román Příspěvek k dějinám radosti je napínavé zábavné čtení a končí krásnou hříčkou, úryvky z knihy zmíněné Birgit Stadtherrové o Edvardu Benešovi.

I románu Příspěvek k dějinám radosti si troufám předpovědět zájem zahraničních nakladatelů. Nakladatelství Host, které ho vydalo, má šťastnou ruku.

Vladimír Poštulka se představuje jako textař, spisovatel a gourmet-kritik. Ve všech třech činnostech je úspěšný, ale v té první teprve nyní přišel - zdá se - s dílem o kterém se dá mluvit jako o životním. Román Hřbitovní kvítí na smetaně je románem generačním, i když hrdina Evžen je o nějakých osm let mladší než autor. Ten je ročník 1943. A píše o druhé polovině českého 20. století vtipně, ironicky, s nadhledem. Zapojuje přitom do hry v řadě pasáží sebe jako autora, což mu umožňuje celkem úspěšně vyhnout se dilematu, co je román a co autobiografie.

Jenže – a to je významná přidaná hodnota – Poštulka je sečtělý čtenář a prokládá román Hřbitovní kvítí na smetaně pasážemi o literatuře, skoro se mi chce říct, že jsou to zároveň zábavné dějiny světové literatury. Svým způsobem je tedy kniha určená především pro literární gourmety, tedy lidi, kteří si dávají záležet na tom, aby jim chutnalo. Pro ně, odhaduju, Vladimír Poštulka, svou knihu upekl. A jeho hrdina Evžen je typickým českým literárním hrdinou – ironický, víceméně smolařský intelektuál.

Román Vladimíra Poštulky Hřbitovní kvítí na smetaně vydala společně nakladatelství Jaroslava Jiskrová - Máj a Dokořán.