Historie vzájemných utkání začala už v roce 1902. Fotbal byl v plenkách a hráči u něj stačili ještě i popíjet a pokuřovat. Tam někde v pravěku ještě mnozí považovali sport za něco nemorálního - mládež pobíhá na veřejnosti ve spodním prádle, protože to asi nemá v hlavě v pořádku.

Od té doby se španělské derby uskutečnilo víc než 230x, a počet vítězství je mezi rivaly zhruba fifty-fifty. Na trávníku byli a jsou k vidění vždy nejlepší hráči světa: Kubala, Di Stéfano, Maradona, Cruyff, Puskás, Stoičkov, Netzer, Ronaldo, Figo, Zidane, Ronaldinho, Xavi, Messi, Cristiano Ronado.....A na stadiónu bouří ke sto tisícům diváků a dalších stovky miliónů u svých televizí.

To všešpanělské šílenství jménem El Clásico, nechává lhostejným jen asi desetinu Španělů. Ostatní fandí buď Barceloně nebo Realu. Trénovat Real nebo FC Barcelona je důležitější, než zastávat post ministra vlády. Však také trenéři přicházejí a odcházejí, protože tlak je obrovský a mnozí tvrdí, že reálné nebezpečí infarktu si dobře uvědomovali.

Mnozí navíc prožívají zápas jako střet národa proti státu. Někteří ještě vyhroceněji  - v minulosti, ale dokonce i dnes - jako zápas bojovníků za svobodou proti fašistům generála Franca. Politické rozepře nezřídka vyústí do fotbalového nepřátelství, jehož nenávist může být až šokující. A to přitom třeba Real Madrid založili dva katalánští bratři!  Je to zkrátka blázinec na kolečkách. A přestoupit z jednoho týmu do druhého? Když to například udělal v roce 2000 Portugalec Luis Figo, přiletěla za ním na hrací plochu, kromě řetězů, golfových míčků, lahví a mobilních telefonů i prasečí hlava. Zkrátka a dobře - nevadí. když je například Barcelona v lize druhá, když je ovšem Madrid třetí. Je vlastně až s podivem, že se za takových okolností vůbec hráči odváží ještě dotknout míče. A oni se odváží - a ten fotbal bývá většinou skutečně parádní!

Kniha Láska a nenávist v La Lize je tak jak knihou fotbalovou, tak také nezbytně trochu knihou historickou a politicko-společenskou. Po jejím přečtení budete myslím vyčerpávajícím způsobem rozumět tomu, co se před vámi děje na obrazovce při dalším sledování těchto vyhrocených zápasů. Jediní, kdo by tuto knihu neměli vůbec brát do rukou jsou rozhodčí. Odvážit se písknout penaltu proti jedné nebo druhé straně po jejím přečtení totiž hraničí s hyper-masochismem nebo ruskou ruletou.