Když jsem před asi pětadvaceti lety soustavněji pročítal zahraniční literaturu na téma souvislostí výtvarného umění a humoru, poprvé jsem si naléhavěji uvědomil stávající mezeru v historiografii zdejší tvořivosti. Od té doby mne provázelo přesvědčení, že k více než půlstoletí staré česky psané literatuře na toto téma je nejen možné, ale i krajně nutné ledacos dodat.

Idea vytvoření nynější knihy zrála, kdykoli jsem se zabýval dějinami výtvarného umění v českých zemích od pozdního 18. století. Intenzivní, byť nedostatečně zmapovaná a interpretovaná přítomnost humoru a satiry se ukazovala vždy, když se probírala tvorba v oborech kresby a grafiky, patřících rovněž dlouho k Popelkám výzkumu a prezentace výtvarného umění.

V přesvědčení o potřebě monografie na téma vizuálního humoru mne ujistila příležitost se se studenty dějin umění soustředěně ponořit do přebohatého historického materiálu. Mezitím probíhala inspirativní mezioborová výroční sympozia k české kultuře 19. století, nabízející mnohé analogie v dění na dalších jejích scénách – literární, divadelní i hudební.

A není třeba zvlášť připomínat, že tu působila i pověst Járy Cimrmana, dodnes bytostně spjatého s okázalými mystifikacemi českého 19. století i s jejich parodováním a s humornou i krutou demystifikací.  Takové vícevrstevné zábavy provázené odkazy na současnost však plnou měrou pěstovali už před sto lety reální vrstevníci oné geniálně vybájené postavy, a nadto i jim už předcházející generace. Již ony na své prapředky i kořeny často pohlížely s charakteristickou směsicí dojetí a nadhledu, přičemž jim většinou bývalo zatěžko se stavem pokroku dosaženým v jejich současnosti jenom pyšnit. Pro historiky umění i vizuální kultury zůstalo důležitým a seriózním úkolem co možná blíže popsat a pochopit bohatství zmíněného historického fenoménu, nyní už lépe dokumentovaného a interpretovaného pro období první poloviny 20. století.

K uskutečnění „olbřímího“ úkolu jsem se nakonec spojil se dvěma svými zkušenými kolegy a znalci, bez nichž by tato kniha nebyla vůbec uskutečnitelná. Jim patří můj hlavní vděk za účinnou spolupráci na výsledném díle. – To ovšem kromě vděku nakladatelství, jež během přípravy a vydání této knihy projevilo vstřícnost i péči, a jejímu vynalézavému i trpělivému úpravci.

Probírali jsme se s kolegy intenzivně historickou džunglí obrazového humoru vedeni potřebou zveřejnit co nejvíc ze skvostů tvorby pro zábavní i satirické časopisy a zachytit přitom její kořeny i další rozmanitá odvětví celkového fenoménu. Ocitali jsme se často na tenkém ledě, také proto, že většina karikaturistů svá dílka v časopisech signovala jen výjimečně a tedy i naše určení autorů řady z těchto kreací se muselo opřít hlavně o jejich kreslířský rukopis. Snažili jsme se také u jednotlivých ukázek z vizuální tvorby zaznamenat její textové souvislosti i dobové situační kontexty.

Objasňovat při vtipu jeho pointu patří k méně šťastným lidským návykům, zde jsme však byli místy nuceni dobový humor „dovysvětlovat“. Snad nám to čtenář nebude mít za zlé a naopak ocení, že tato kniha není ani zdaleka určena jen k tomu, abychom se všichni jen samým smíchem za břicho popadali. 

Stávající výsledek dobrodružné výpravy do sféry obrazového humoru našich předků je omezen hlavně rozsahem této knihy a termínem jejího vydání, nezbytně stanovenými. Sotva může být oním kýženým definitivním slovem na dané téma. Bylo by nicméně plnou satisfakcí pro autory této knihy, kdyby na delší čas posloužila coby jeden z užitečných návodů k lepšímu vnímání a chápání tohoto fenoménu z éry dlouhého 19. století.

Roman Prahl