Knižní pól 11. 3. 2017

Pro třetí vydání knihy Pavla Kosatíka a Michala Koláře Jan Masaryk – pravdivý příběh zvolilo nakladatelství Mladá fronta na přebal fotku, která zve na plakátech a billboardech na film Masaryk. Jeho tvůrci se před týdnem, jak jistě víte, podělili o rekordních dvanáct Českých lvů. Fotografie Karla Rodena v roli Jana Masaryka by mohla svádět k domněnce, že film vychází z knihy nebo že kniha slovem vypráví to, co film obrazem. Tak to ale není. Film Masaryk zachycuje dramatické okamžiky konce třicátých let, diplomatickou válku o Československo, v níž byl Jan Masaryk důležitým hráčem. Nutno dodat, že hráčem v režii Edvarda Beneše. Film používá dokumentární prvky, datuje poměrně rychle se střídající scény z časově přeházených událostí. Ale hlavně je to příběh podobný románu, fikce, která má k proklamované skutečné události hodně daleko. A pro pořádek dodávám, že Kosatík s Kolářem se na scénáři filmu nepodíleli.

Tak podrobně jako film Kosatíkova a Kolářova životopisná kniha Jan Masaryk – pravdivý příběh konec třicátých let nezachycuje. Zato se drží ověřených faktů. Pro filmového diváka tak může být užitečnou průpravou, aby všemu, co ve filmu vidí, tak úplně nevěřil. Nejen že Tomáš Masaryk neumíral na Pražském hradě, ale v Lánech. Přikurtovaný Jan Masaryk v léčebně po kokainovém excesu těžko mohl ve stejnou chvíli, 16. března 1939, mluvit k velkému shromáždění v Chicagu, jak je historicky doloženo. Filmový divák, pokud alespoň trochu nezná historii, bude mít možná potíž s orientací v ději – patrně ho strhne Roden jako Masaryk a výtečně zpracované scény, kostýmy, masky. Ale podstata té velké hry, jejíž obětí se Československo stalo, nemusí být z filmu patrná. Zejména rodičům, kteří o Mnichovské dohodě něco vědí, doporučuji návštěvu filmu s adolescentními či dvacetiletými potomky. Myslím si, že pak si udělají obrázek o nesamozřejmosti historického vědomí a budou mít šanci na mezigenerační dialog, který může zajímat obě strany. A všem tímto doporučuji knihu Pavla Kosatíka a Michala Koláře Jan Masaryk – pravdivý příběh. Její třetí vydání je doplněno o doslov Pavla Kosatíka, který kriticky shrnuje dosavadní vyšetřování smrti Jana Masaryka, od níž včera uplynulo devětašedesát let.

Doprostřed války s německými nacisty vstoupíte s pátým dílem ságy švédského spisovatele Jana Guilloua Velké století. Tohle pokračování o norské rodině Lauritzenů se jmenuje Modrá hvězda a je to žánrově vlastně thriller. Vypráví o Johanne Lauritzenové, nejstarší dceři Lauritze Lauritzena, vzdělané, chytré a krásné mladé ženě, která vstoupí do špionážních služeb. Nejvýznamnějším výsledkem její činnosti je záchrana asi dvou tisíc norských Židů před deportací do Osvětimi jejich evakuací do Švédska. Jan Guillou i v tomhle díle přesvědčuje působivým vypravěčstvím a smyslem pro jemnou historickou ironii. Tentokrát – hlavně v závěru – si neodpustí větší dávku na genderové téma. Když se ukázalo, že hlavou převaděčské akce byla pod krycím jménem Jacob žena, bylo to pro Nory zklamání. A na rozdíl od norských mladíků, kteří hned po osvobození vklouzli po rychlém návratu ze švédského exilu do nových uniforem, nesměla se – Guillou použije slovíčko pochopitelně – Liv Kløvstadová jako žena vojenských přehlídek zúčastnit: Musela jít mávat vlaječkou mezi civilisty, z velitelky dvanácti set mužů ji na jednou proměnili v civilistku.

Pátý díl velkolepé série Jan Guilloua Velké století s názvem Modrá hvězda vydalo stejně jako předchozí části nakladatelství Host v překladu Heleny Matochové.

Alespoň stručně zmíním ještě jednu knihu z Hosta, přestože by vydala nejméně na hodinu vyprávění: osmisetpadesátistránkový opus magnum dnes už evropsky proslulé polské spisovatelky Olgy Tokarczukové, historický román Knihy Jakubovy. Je to příběh Jakuba Franka, pokřtěného polského Žida narozeného kolem roku 1720, jeho rodiny a přívrženců. Frank se pokusil o spojení judaismu s křesťanstvím a jeho sekta čítala údajně až 15 000 následovníků. V roce 1773 se uchýlil do Brna, odkud odešel po dvanácti letech do německého Offenbachu. Mezi dalšími postavami vyniká pro nás, české čtenáře, jeho synovec Moses Dobruška, narozený roku 1753 v Brně. Brněnský Žid Dobruška skončil 5. dubna 1794 pod guillotinou jako Junius Frey, popraven byl spolu s Dantonem, Desmoulinsem a dalšími dantonisty.

Historickou fresku Olgy Tokarczukové Knihy Jakubovy přeložil Petr Vidlák.

Je skoro k neuvěření, že román Johna Clellona Holmese Jeď! vyšel česky teprve nyní – na přelomu let 2016 a 2017, skoro pětašedesát let po prvním americkém vydání a třicet let po autorově smrti. Vůbec první a zároveň výtečný román Johna Clellona Holmese Jeď! o Ginsbergovi, Kerouakovi a dalších postavách beatnické generace je úžasným svědectvím a zároveň dobrou literaturou. I když Holmes skutečné lidi včetně sebe přejmenoval, jsou všichni poznatelní, a pokud by pro vás zůstali hádankou, v krátkém doslovu jsou hlavní beatnici uvedeni s románovými jmény. Holmes svůj román psal na základě podrobných deníků a jeho kniha je na hraně fikce a reportáže. Autor do ní vložil nejen sebe sama jako Paula Hobbese, ale především své prožívání a svou reflexi. Zachytil atmosféru konce čtyřicátých let, která se dneska, v době sociálních sítí, nedá ani jen vzdáleně napodobit, to už se žádnému spisovateli v takovéhle podobě asi nepodaří. Poslechněte si, jak Holmes popisuje tehdy dva- až čtyřiadvacetiletého Allana Ginsberga, v knize pojmenovaného Stofsky:

Stofsky, nejspíš jediný, který se znal se všemi, byl všude. Připomínal dítě, které pořádá čajový dýchánek pro dospělé, v blažené nevědomosti netušil, že se tam nikdo ve skutečnosti necítí příjemně. Na každého si ale našel chvilku a v jeho formálnosti a potěšených úsměvech bylo něco nezvykle okouzlujícího; když tak půvabně tlachal a projevoval zájem o nepodstatné věci, v jeho obvykle jízlivé upovídanosti se projevovalo něco téměř podmanivého…

Co tu beatnickou partu spojovalo? Psali. Všichni psali. A psali vášnivě, jako o život. Proto uspěli a vstoupili do dějin literatury, stali se součástí kultury. A Holmes o tom napsal moc dobrou knihu.

Román Johna Clellona Holmese Jeď! o beatnicích na konci čtyřicátých let vydalo nakladatelství Argo v překladu Josefa Rauvolfa.

Ti nejlepší, i když třeba patří k nějakému společenství, bývají solitéři. Jako zpěvačka a spisovatelka Patti Smith, která se kromě Rimbauda hlásí také ke Ginsbergovi. Ve své vzpomínkové knize M Train píše nejen o tom, co prožila, ale také o snech a hodně o knihách, které četla. Skoro by se dalo říct, že jsou to paměti vynikající čtenářky. Když jsem na straně 86 zjistil, že jejím oblíbeným detektivem je Kurt Wallander Heninga Mankella, o kterém jsem se tu několikrát zmínil, že ji na dva roky zaměstnal román 2666 Roberta Bolaňa a předtím Bulgakov s Mistrem a Markétkou, rozpomněl jsem se také na koncert Patti Smith v pražské Arše před osmi lety. Tehdy dvaašedesátiletá rockerka zamávala publikem, jako kdyby v sále bouchaly granáty. Přitom ani na okamžik nebylo pochyb, že ta energie se valí nejen jako emoce, ale ze zpěvačky sršel intelekt, rozhled, vypadalo to, jako by s ní na pódiu řádili všichni její živí i dávno mrtví oblíbenci. Z téhle směsi citu a poznání je psaná i kniha M Train. Vydalo ji nakladatelství Dokořán v překladu Lýdie Kárníkové.

Poslední knihu dnešního výběru, také pořádný špalek, připomenu jen letmo. Více se jí bude věnovat Jiří Kamen. Je to první svazek třídílné biografie Franze Kafky, na které její autor, německý literární historik Reiner Stach, pracoval osmnáct let. Díl první se jmenuje Kafka. Rané roky. V překladu Vratislava Slezáka ho vydalo nakladatelství Argo.