Knižní pól 13. 6. 2015

Červen je v české historii 20. století spojen především se dvěma jmény – Heydrich a Lidice. Nakladatelství Prostor vydalo nyní hned dvě významné publikace o německé okupaci od německých autorů.

První se jmenuje Smrt v Praze. Atentát ne Reinharda Heydricha a napsal ji spisovatel a historik Helmuth G. Haasis, který se hnědé minulosti a také odpůrcům nacistů věnuje v řadě svých dalších publikací.

Heydrichův konec je tématem, které pořád provokuje, selhání Gabčíkova samopalu vyvolávalo nejrůznější hypotézy. Podle serveru Aktuálně.cz teprve třiasedmdesát let po útoku v zatáčce u Bulovky našel archivář Vojtěch Šustek v Archivu bezpečnostních složek policejní dokument potvrzující, že samopal odhozený Gabčíkem na místě měl v komoře vzpříčený náboj. Spolu s dalšími informacemi tahle zpráva skládá mozaiku, co a proč se tenkrát stalo. Teprve později bylo o samopalech Sten známé, že mají v zásobníku slabou pružinu, která způsobuje vzpříčení náboje. Helmuth Haasis píše, že Gabčík na zbraň celých pět měsíců předtím nesáhl. Jestli měl navíc náboje celou dobu v zásobníku, k poruše dojít muselo.

I další průběh a okolnosti akce popisuje Helmuth Haasis jako souhru téměř groteskních situací. Cesta k cíli, tedy zabití Heydricha, byla pozoruhodně klikatá a plná paradoxů. Přesto šlo, jak Haasis v úvodu píše jasně, o zcela mimořádnou událost, která ovlivnila boj proti hitlerovskému Německu v celé Evropě. Doslova píše: Nebýt českého odboje, který vzbuzoval respekt, nemusel by Heydrich do Prahy nikdy přijít. A bez jeho dramatického konce u Vltavy by si nikdo tak výrazně nepovšiml Čechů jako statečného národa, který byl nacismem sražen na kolena a vinou stalinismu se nemohl zotavit.

K důležitým pasážím Haasisovy knihy Smrt v Praze patří pokus o Heydrichův portrét. Jeho krutost vysvětluje věrohodně osobními dispozicemi a prostředím: Reinhardovy ponižující zkušenosti začaly ve škole, kde ho spolužáci z různých důvodů trápili. Aby se tomuto ponižování bránil, ctižádostivě usiloval o vyniknutí v různých směrech; bifloval a stal se nadprůměrným žákem, většinou byl primusem třídy. Tělesnému nátlaku svých trapičů se snažil uniknout sportem, tvrdostí, v níž neměl soucit ani sám se sebou, a také pomocí hudby. Ve hře na housle se dopracoval až k virtuóznímu a citovému vyjádření, jímž si později získal svou ženu Linu.

To nejdůležitější však píše Helmuth Haasis, když odpovídá na hlasy, které říkají, že Heydrichovo zabití bylo zbytečné a vyvolalo vraždění. Haasis dokládá, že nacisté Heydrichovou smrtí jen zdůvodnili to, co by udělali stejně. A výslovně Haasis píše: Co by se bylo získalo, kdyby český odboj Heydricha nechal řádit dál? Nic. Při vyvražďovacích plánech by zůstalo. Avšak tím, že Heydrich zmizel, se získalo mnoho. Jeho policejní organizace již neměly plánující hlavu, která je převyšovala a která každý pokus o odchýlení díky své schopnosti „vrchního podezíravce“ už předem tušila a potírala. Ernst Kaltenbrunner nebyl adekvátním nástupcem. I kdyby nebylo odbojových akcí, SS ani gestapo by neušetřily jediného Žida ani jiného jedince, určeného na smrt. Informovaní a politicky vzdělaní Češi mohli tušit, že budou deportování kamsi na Východ. To samo by i bez vyhlazovacích táborů stálo více obětí na životech než celé odvetné tažení po Heydrichově smrti.

Knihu Helmutha Haasise Smrt v Praze. Atentát ne Reinharda Heydricha přeložila Zlata Kufnerová.

Haasisův pohled na nacistickou vyhlazovací politiku vůči Čechům stvrzuje znalec na dějiny střední Evropy, u nás už dobře známý historik Detlef Brandes v knize Germanizovat a vysídlit s podtitulem Nacistická národnostní politika v českých zemích.

Detlef Brandes prostudoval archivy německé i protektorátní, píše nejen o doložených záměrech a rozhodnutích, ale popisuje někdy velmi podrobně, jak germanizace probíhala, a také složitou hru, která nacistům komplikovala přímočarý postup, protože potřebovali udržet českou průmyslovou i zemědělskou výrobu. Podobné to bylo i v Sudetské župě, která potřebovala pracovní síly, a paradoxně se tam ze stejných důvodů počet Čechů dokonce zvýšil. Konrad Henlein tak vlastně předbíhal a vystupoval proti zájmům Říše, když v roce 1943 v Jablonci na stranickém shromáždění NSDAP prohlásil: Slíbil jsem Vůdci, že po válce sudetskou župu zcela vyčistím od Čechů. Vím, že policie dnes často není dost silná na to, aby proti Čechům zakročila, a já vám tady povídám, na drzý český rypák patří tvrdá německá pěst.

Detlef Brandes patří k historikům, kteří velmi důsledně zkoumají příčiny a následky, proto také v závěru píše, že nacionálněsocialistická „národnostní politika“ tak bezpochyby dovedla exilovou vládu k tomu, že trvala na vyhnání a nuceném vysídlení Němců.

Knihu Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích vydanou nakladatelstvím Prostor přeložil Petr Dvořáček.

Dnešní Německo, a nejen ono, se ovšem potýká s problémy úplně jiného druhu, dokonce se dá v duchu ekonoma, politika a politického filosofa Thila Sarrazina říct, že jde o opačný extrém. Po knížkách Německo páchá sebevraždu a Evropa euro nepotřebuje vyšla česky další publikace, která na obě kritické publikace navazuje. Jmenuje se Teror ctnosti s upřesňujícím podtitulem O hranicích názorové svobody v Německu.

O co v Teroru ctnosti jde. Z ohlasů a zejména po zkušenosti s jedním manipulativním odsouzením první z jeho knih v prestižním časopisu Spiegel si začal Sarrazin všímat, jakým způsobem je ovlivňováno veřejné mínění, jak funguje společenský mechanismus, který některé názory vydává za správné a jiné z veřejného prostoru vylučuje. Začal proto sbírat materiál zejména v médiích a analyzovat, co se to vlastně děje a kam takové zdánlivě nevinné omezování svobody projevu vede. Jeho závěry nejsou dobrou zprávou pro některé aktivisty: Sarrazin dokládá, že hlavním nositelem ostrakizace svobodně projeveného, leč nepohodlného názoru jsou právě lidé či skupiny, kteří se zaštiťují společenským dobrem a morálkou. Proto tomuhle fenoménu říká teror ctnosti. Jedna z definic v knize zní takto:

Známkou všech forem teroru ctnosti je to, že určité společenské normy, náhledy nebo cíle dostávají posvěcení absolutních pravd a zároveň jsou naplněny morálním obsahem. Tím se mění otázka, zda se podrobit tomuto schématu a jednat podle něj, nikoli v otázku poznání, zvyku a záliby, nýbrž ve věc dobra a zla. Každá odrůda teroru ctnosti přitom určuje svá vlastní měřítka jako absolutně platná a vyvozuje z nich axiomatické pravidlo, že každý, kdo tato měřítka nechce akceptovat, je nepřítelem. Vězí v tom jistá dětinskost.

Netýká se to jen Německa. Jen pro příklad, který známe i z Česka: odpor proti známkování ve školách, protože je podle oponentů nespravedlivé. Sarrazin sestavil čtrnáct axiomů, tedy sfér, v nichž se teror ctnosti založený na ideologii rovnosti projevuje. Všech čtrnáct lze pozorovat i v Česku, nejžhavější jsou zřejmě tyto: Islám je kulturou míru a Národní stát je přežitek.

Sarrazinova kniha by mohla být nazvána také pamfletem proti takzvané politické korektnosti. Bez cizích slov by se dala nazvat obhajobou zdravého rozumu a práva mluvit, jak mi zobák narost, aniž by byl takový řečník kvůli tomu vyloučen ze společnosti, aniž by ho média cílevědomě ignorovala. Posedlost rovností je podle Sarrazina novým náboženstvím a stává se nebezpečným, když se jako náboženská pravda dostává do střetu s realitou. Sarrazin říká, že nejsme stejní a že moralizující popírání na tom nic nezmění. Co hůř: v dějinách z podobného popírání vždycky vzešlo zlo.

Knihu Thila Sarrazina Teror ctnosti vydalo v překladu Františka Štíchy nakladatelství Academia.