Knižní pól 29. 4. 2017

Dvě české novinky mne překvapily svou komplementárností. Jáchym Topol a Jan Keller jsou autoři tak odlišní, že by mne snad nikdy nenapadlo jejich knihy stavět vedle sebe. A přece.

Nový román Jáchyma Topola Citlivý člověk je od první stránky dílo zralého prozaika, spisovatele osobité poetiky, který si je vědom hodnoty slova a smyslu příběhu. Co tím myslím: uctívaný Topolův román Sestra byl svým způsobem zjevením, jako když vybuchne sopka. Ohromující spektákl, žhavá láva, ale zrovna tak obtížně uchopitelná. A neřeknu nic nového: těžké čtení. Od té doby se Topol jako vypravěč ukáznil a za jeho dosavadní vrcholnou prózu považuji Chladnou zemí, která vyšla před osmi lety a je zřejmě nejúspěšnější Topolovou knihou, do loňska vyšla myslím, že už v patnácti dalších jazycích.

Citlivý člověk je v prvním plánu příběh českého komedianta, novodobého potulného kejklíře, který s rodinou vymetá nejrůznější evropské štace. Jenže zlatý věk je u konce s dechem a kam se tenhle pseudohrdina ‒ přezdívaný v románu táta ‒ s družkou a dvěma dětmi vrtne, tam naráží na zavřené dveře, závory a nepřístupné komisaře. Jinde vjedou do nějaké manifestace a sotva stačí vycouvat dřív, než jim demonstranti převrhnou auto. Evropa od Skotska po Španělsko se pod náporem uprchlíků rychle změnila, má jiné starosti. Alternativní šmíra už není nikde vítaná. A tak táta s ukoptěnou rodinkou zamíří k rodné Sázavě, do Poříčí. Jenže i v české řece proteklo od nadějeplného sametu hodně vody a střední Čechy mají k idylce zrovna tak daleko jako azylhausy někde v Německu nebo uprchlické tábory v Řecku.

Topol samozřejmě není realista. Jeho román má nejblíž snad k divoké burlesce, k výjevům, které by mohla malovat Brueghelova pravá ruka a levačkou by je scénami z očistce mohl doplňovat Hieronymus Bosch. Také je to těžká četba, na rozdíl od Sestry ale mnohem sevřenější a plynulejší. Přitáhne si vás však právě jako obraz plný fantasmagorií, znejišťující a zároveň uhrančivý. Citlivý člověk je dílo zralé ve třech podstatných znacích prózy: divoký děj se odehrává na půdorysu důkladné kompozice, vypravěč vládne básnicky svébytným jazykem a stylem a vyjadřuje s překvapivou naléhavostí a přesvědčivostí znepokojivé znaky dnešního světa. V jednom vypjatém dialogu dá Topol hlavní postavě do úst dokonce skoro definici své prózy: realita nabírá vlastnosti snu.

Román Jáchyma Topola Citlivý člověk vydalo nakladatelství Torst.

A jak s Topolovou burleskou souvisí analytická kniha Jana Kellera Evropské rozpory ve světle migrace? Keller se až úzkostlivě drží faktů a dokumentů, jež má jako poslanec Evropského parlamentu příležitost pečlivě studovat. A přece z jeho přehledu konání evropských institucí a činovníků nabýváte podobného dojmu burleskního rozvalu jako z Topolovy horečnaté reality.

Keller je úsporný autor, věci složitě neokecává. Má dar přímočarosti a s ní související srozumitelnosti, ale i jeho kniha je podobně jako Topolův román těžká na čtení: nejsou to příjemné věci, i když je Evropa pořád ještě z celé zeměkoule nejpříjemnějším místem k životu. Bohužel v perspektivě pro čím dál méně obyvatel, podobně jako pro lidi u Topolovy Sázavy.

Co Evropu oslabuje, co z ní dělá paní zralou pro kapačky? Z dlouhého pásu okének vybírám alespoň tři políčka. Zaprvé aféra zvaná Lux Leaks. V roce 2014 zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů informace o tom, že lucemburská daňová správa umožňovala stovkám firem z celého světa daňovou rezidenturu, takže filiálky a dceřiné společnosti těchto firem dosahovaly v Lucembursku daní dokonce nižších než jedno procento. Jean-Claude Juncker býval v té době lucemburským ministrem financí a premiérem. Možná byste čekali, že bude Juncker shledán odpovědným. Místo toho byl s podporou Angely Merkelové vynesen do čela Evropské komise. Obviněn z krádeže, z prozrazení profesního a bankovního tajemství a z praní špinavých peněz byl však Antoine Deltour, bývalý zaměstnanec auditorské firmy PricewaterhouseCoopers, za to, že si údaje o lucemburském daňovém ráji nenechal pro sebe. V roce 2015 mu za to Evropský parlament udělil Cenu evropského občana, ale přesně o rok později, loni v červnu, ho lucemburský soud odsoudil na dvanáct měsíců podmíněně a k pokutě 1500 eur.

Zadruhé jeden z poznatků kapitoly nazvané Migrace a teorie ospravedlňování. Na příkladu Migračního manifestu českých nevládních organizací popisuje Keller fenomén zvaný „svět inspirace“, který už v devadesátých letech popsali francouzští sociologové Boltanski a Thévenot, když vysvětlovali teorii ospravedlňování. Ve světě inspirace je jedinou cestou k naplnění vyššího principu, ať již humanity, anebo solidarity, nezištná pomoc bližnímu. Bez ohledu na ekonomické či jiné náklady. Pozoruhodné je, že v určitých okamžicích se mesianistický svět inspirace dokáže spojit se zcela protikladným světem kupeckým, který zdůvodňuje přijímání migrantů ekonomickými důvody.

A zatřetí příklad tohoto spojení. Ten poskytují takzvaní bobos. To jsou obvykle mladší lidé z vyšších středních vrstev, kteří spojují požitkářské postoje hippies s výkonnostní mentalitou yupies osmdesátých let. Popsal je americký novinář David Brooks v knize Bobos. Nová americká elita a její styl, česky ji vydalo nakladatelství Dokořán už v roce 2001. Bobos, ať se deklarují pravicově, nebo levicově, jsou zastánci multikulturalismu. Ovšem bydlí zásadně v lokalitách, kam nikdo z chudších spoluobčanů nemůže proniknout, jejich potomci chodí do elitních škol, kam děti z nižších vrstev, natož děti migrantů nemají přístup. Ovšem pokud jde o služby, úklid a podobně, jsou pro ně imigrantské uklízečky výhodnější, jsou levnější než Němky, Francouzky, Angličanky, ale obvykle i než Polky nebo Češky. Bobos totiž zas nejsou tak bohatí jako někdejší buržoové, aby si mohli pořídit trvalou služku do domácnosti. A příklad z knihy francouzského sociologa Christopha Guilluyho: kuchař z Mali dovoluje bobos platit za oběd patnáct místo třiceti eur. Pokud někdo tento výhodný parazitismus na migraci obhajovaný hesly o otevřené společnosti narušuje sociální kritikou, není nic jednoduššího než ho nařknout z rasismu, xenofobie a ze sklonů k fašismu. Mimochodem: tohle pokrytectví se mihne i v Topolově románu.

Knihu Jana Kellera Evropské rozpory ve světle migrace vydalo Sociologické nakladatelství, též známé pod zkratkou SLON.

Třetího do collegia autorů, kteří se pokoušejí o pojmenování stavu Evropy a příčin její čím dál zřetelnější dekadence, vybírám dnes Stanislava Komárka s knihou Evropa na rozcestí. Ta vyšla sice už předloni, ale zájem o ni předčil odhad prvního nákladu a tak nakladatelství Academia přišlo s dotiskem. Komárek je nekorektní a provokativní. To, co popisuje v možných scénářích, se však bohužel naplňuje a zejména takzvaná čínská cesta je dva roky od prvního vydání knihy o dost pravděpodobnější.

K triptychu o povážlivosti evropského bytí připojím alespoň jednu útěchu. Jak jinak než spjatou s minulostí. Praha je pořád krásná, nejlépe pěšky a v máji dvojnásob. Zkuste si ji projít, přijeďte třeba jen na den odkudkoli. A vydejte se do ulic s průvodcem Prahou Jaroslava Seiferta. Dočtete se, že všecky krásy světa nebyly jen příjemné. V květnu pětačtyřicet drželi němečtí vojáci zajatce z Lidového domu na Masarykově nádraží, Seiferta mezi nimi. Jen zázrakem tahle skupina unikla popravčí kulkám. Pokud jste ještě neviděli seifertovský pomník na Žižkově, vydejte se k němu do Táboritské ulice, je v knize uveden jako první. Vznikl zdola, postupně, iniciativu zastřešil PEN klub nadačním fondem. A je to jeden z nejelegantnějších novodobých pražských pomníků.

Autorem průvodce Prahou Jaroslava Seiferta je Jaromír Slomek, nakladatelství Academia nešetřilo na fotografiích.