Knižní pól 19. 12. 2015

V posledním předvánočním sítu mi uvízl román, který se vymyká obvyklým parametrům. Jmenuje se Josefův pivovar a jeho autorkou je Zlata Svozilová. Zlata Svozilová byla vnučkou zakladatele litovelského pivovaru Josefa Svozila, sedláka, podnikatele a poslance Říšské rady, ale také novináře. Rukopis psaný v padesátých letech byl nalezen až po její smrti. Vydání je tedy pohrobkem a otázka nad takovou knihou zní, jestli a k čemu je takové literární vzkříšení dobré.

Román je rozdělený na dvě části. První díl se jmenuje Josef Svozil a začíná překvapivě ve Francii. Svozilova babička totiž byla Francouzka a na Moravě se ocitla se svým manželem při bitvě u Slavkova. Jenže Jean-Marie de Panière padl a Charlotta dobloudila na Hanou, kde se provdala za svobodného rolníka Josefa Svozila a stala se z ní Karolina Svozilová rozená Delaroutová. Jejich syn Josef Maria, otec příštího hospodáře a politika, se narodil 30. července 1806, a jestli byl po otci Francouz nebo Čech, nechává autorka v půvabné úvodní kapitole čtenářově fantazii.

Jednou z nejzajímavějších epizod prvního dílu je právě založení nového litovelského pivovaru. Josef Svozil ho vymyslel jako rolnickou akciovku. Dokázal přemluvit opatrné Hanáky, aby do podniku vstoupili, koupil pozemky a začal stavbu. Jenže podcenil konkurenci. Pletichář Morgenstern zařídil, že město – tehdy s německou radnicí – nepovolí položit kanalizaci k řece Moravě přes své pozemky, a hned to mezi sedláky rozhlásil. Ti z akciovky vycouvali a Svozil v tom zůstal téměř sám. Nedal se. Našel Čecha, příjmením Němec, který mu povolil vést kanalizaci přes svoje pole, i když to bylo k řece dál. A Svozil musel ještě přemluvit svou opatrnou ženu Kateřinu, aby svolila, že na stavbu pivovaru zastaví grunt. I to se mu podařilo, a tak se dneska na webových stránkách litovelského pivovaru dočtete, že byl otevřen 12. listopadu 1893. Jako první rolnický akciový pivovar na Moravě, ale bez akcionářů. Ti začali přicházet teprve poté a Svozil je neodmítal. Jen je zavazoval k tomu, že budou pivovaru prodávat všechen ječmen a chmel, který bude pivovar potřebovat.

Druhý díl románu Josefův pivovar se jmenuje Sestřenice a věnován je dvěma Svozilovým vnučkám, mladým ženám rozdílných temperamentů. Vyprávění o jejich životech a láskách končí v roce 1944, při prvním náletu na Brno. Tenhle příběh, zřejmě mnohem více pozměněný výsek rodinné kroniky, překvapuje neotřelým, autentickým pohledem na první republiku a okupaci. Obstojí, myslím si, v konkurenci mnoha známých děl věnovaných té době.

Román Zlaty Svozilové Josefův pivovar vydalo nakladatelství Host.

Současnost, aby byla srozumitelná a uvěřitelná, se chytá do románů obtížněji. Také proto asi jsou dnes ve větší oblibě vedle literatury faktu tlusté historické romány. Martin Fahrner ve své čtvrté próze, kterou nazval Bláznův kabát, zvolil podobu krátkých výpovědí několika postav. Z jejich promluv postupně roste a košatí příběh od let sedmdesátých po dnešek.

Úvod patří české rodině, ale postupně se z něj stane jakási evropská mozaika. Osudy Čechů se v ní prolínají s dalšími Evropany. Ve Fahrnerově pojetí se však zdá, že není tak úplně důležitá národnost – s výjimkou ženy, která unikla z pekla rozbouřené Jugoslávie. I díky tomuhle protikladu se Fahrnerovi podařilo zachytit neukotvenost, rozbředlost a nejistotu, která začíná být právě pro Evropu čím dál charakterističtější. Kdyby u toho zůstalo, byl by Fahrnerův pokus o zachycení dneška jen další z tuctových popisných próz. Jenže Bláznův kabát míří k nalezení východiska, ke smíření nebo k poznání, chcete-li. Lidé, kterými zalidnil svou knihu, dokážou najít smysl života – jakkoli to zní jako klišé. Německého kamioňáka řečeného Bruslař, žádného intelektuála, spíš nekňubu, nechává Fahrner poznamenat o dvojici, která to dokázala a o níž si řidiči vyprávěli, že je viděli na nějakém parkovišti: Drželi se za ruce, seděli na rozkládacích židličkách a četli dítěti z nějaký knížky. Určitě prej to byli oni a vypadali šťastný. Nevymlouvám jim to. Nikomu nic. Vím, že je to nutný, že tím se zaplňuje ten svět bez lásky. Ano, takhle jednoduché to je a Martin Fahrner na to kápnul. Mozaikový román Bláznův kabát mu vydalo nakladatelství Druhé město.

Britské nakladatelství Hogarth přišlo se zajímavou literární výzvou. Připravilo Projekt Hogarth Shakespeare, mezinárodní edici nových převyprávění na náměty Shakespearových her. Prvním českým překladem takové coververze je román britské spisovatelky Jeanette Wintersonové Trhlina v čase s podtitulem Nová Zimní pohádka. Pro Čechy je to milá shoda okolností – jistě si vzpomenete, že originální Zimní pohádka se částečně odehrává v Bohemii a Shakespeare jí přisoudil moře.

Ve verzi Jeanette Wintersonové je dějištěm Londýn a město New Bohemia na jihu Spojených států. Perdita je nalezenec z babyboxu a ještě k tomu černá. Tohle možná stačí pro představu, že nová Zimní pohádka má blízko k thrilleru, ale autorka ji prokládá drobnými sentencemi i úvahami, které mají blízko k filosofování. Ten nalezenec není náhodný: Wintersonová sama je adoptovaným nalezencem. V závěru se vyznává ze svého vztahu k Zimní pohádce, je to pocta Shakespearovi a oslava jeho schopnosti porozumět paradoxům světa a povah. Kromě jiného Wintersonová píše: Ve zjištění, že věci nejsou, jaké se zdají být, spočívá hrůza i nádhera Zimní pohádky.“

Shakespearovský román Jeanette Wintersonové Trhlina v čase vydalo v překladu Veroniky Volhejnové nakladatelství Práh.

Turecko se dnes v novinách vyskytuje často, a tak vám doporučím trochu jiný pohled než mediální zkratky. Turecký spisovatel a první turecký spisovatel s Nobelovou cenou Orhan Pamuk se před lety vyrovnával s osobní krizí vzpomínkami na své dětství a rodný Istanbul. Vznikla z toho krásná kniha jednoduše po městu pojmenovaná: Istanbul, uvádí se s podtitulem Vzpomínky a město.

Istanbul v ní neožívá jen v Pamukově vyprávění, ale i na starých fotkách. Ty výrazně podtrhují nostalgický charakter Pamukových vzpomínek i atmosféru, kterou kniha působí. Pro Istanbul je podle Pamuka charakteristická melancholie a jejímu výkladu věnuje nejen jednu delší kapitolu, ale jako k refrénu se v ní vrací při řadě příležitostí. Melancholie proniká například i do připomenutí Flaubertovy návštěvy města v roce 1850.

Kniha Orhana Pamuka Istanbul vyšla v češtině už podruhé, ale v novém překladu Petra Kučery v nakladatelství Argo.

A tentokrát ještě z nepřehledné nabídky všemožných nových titulů jeden tip na knihu pro děti, protože takový dárek by pod stromečkem chybět neměl. Jiří Dvořák se důsledně věnuje knížkám, které dětem umožňují poznávat svět kolem, hlavně rostliny a živočichy. Po Stromovce, Rostlinopisu a dalších hravých miniencyklopediích napsal Havětník. To je kniha o malých a nejmenších živočiších, abecedně jsou seřazeny od Bekyně velkohlavé po Žížalu obecnou, ale mezi nimi najdete třeba i pojednání o blechách nebo zajímavosti o Chřipce. Pro zvídavé děti ideální dárek.

Knížky Jiřího Dvořáka vždycky ilustruje nápaditý výtvarník. Ke knížce Havětník si s obrázky vyhrála Daniela Olejníková. Tuhle knížku podobně jako další Dvořákovy hravé průvodce světem flóry a fauny vydalo nakladatelství Baobab.