Kniha Židé a slova, kterou napsal českému čtenáři dobře známý prozaik Amos Oz (Černá skříňka, Příběh o lásce a tmě, Můj Michael aj.) se svou dcerou, historičkou, Faniou Oz-Salzbergerovou, a kterou vydalo nakladatelství Paseka v roce 2015 je plná erudovaných informací týkajících se „židovského národa“, ale i humoru, vtipu často velmi nekonvenčního a lehce neuctivého. Sami autoři knihu charakterizují jako esej na téma židovství. A oba docházejí k vcelku překvapivým závěrům, se kterými je radno souhlasit. Člověk podle jejich charakteristiky totiž nemusí být zbožným židem, ani etnickým Židem, nemusí být Židem vlastně vůbec, stačí totiž jestliže bude čtenářem!

„Důvěrný vztah Židů ke knihám má své počátky v Talmudu. O rabim Jochananu ben Zakajovi se tvrdilo, že přečetl Písmo, Mišnu, Gemaru, Halachy a Agady, sebemenší detaily Tóry...  Seznam četby tohoto učence, který přečetl vše, co mu přišlo pod ruku, je mnohem delší, ale jeho podstata je jasná. Kdyby žil dnes, byl by oním typem čtenáře, jehož Woody Allen popsal jako „muže, který zhltnul Plačky nad Finneganem během jízdy na horské dráze na Coney Islandu.“ Dnes by raban Jochanan při ranní kávě přelouskal Tolstvého a Toni Morrisonovou, zároveň by na tabletu prolétl dva zpravodajské weby a ještě prostudoval popisek na obalu ovesných vloček. O jaký druh člověka se jedná, je zjevné, stejně jako to, že nemusí jít nutně o rabína (a ani Žida).“

Oz se tedy spolu s Salzbergerovou snaží dokázat, a to velmi zdařile a vtipně, že kontinuitu četby, vzdělanosti a kultivovanosti je možné držet po mnoho generací i navzdory tomu k jaké víře právě patříte, byť u té židovské se to možná dokazuje trochu snáz. Nepřetržitá písemná tradice, „pomyslný textový řetězec“ nikdy nebyl přerušen. Díky této tradici mohou zároveň zdařile dokazovat, že žákovým úkolem není jenom studium, ale i vzdor vůči autoritě učitele a velká míra kritičnosti napříč učenou společností.

„Po dva a půl tisíce let se židovské děti cpaly slavnostními dobrotami a zároveň pozorně poslouchaly, četly a recitovaly tyto texty zkázy a spásy. Taková je ve zkratce podoba židovských svátků: pokusili se nás zabít, přežili jsme, pojďme se najíst.“

Sami sebe Oz i Salzbergerová označují za čtenáře, kteří si rádi přečtou bibli pro její krásný jazyk a bohatost, jako velký výtvor neuvěřitelné ceny, ale coby posvátný dokument ji nevnímají. Kniha Židé a slova není oslavou židovství. Protože kniha je esejem, sami autoři připouští značnou subjektivitu textu, velkou míru ironie a zobecňování. Dá se tedy s jemnou nadsázkou říct, že kniha je oslavou čtenářství, radostí nad disputací a divokostí našich svobodných myšlenek, které nás snad jako jediné mohou osvobodit a posunout dál a dál....

Mirka Fojtíková, Městská knihovna Praha