Knižní pól 16. 9. 2017

Román amerického spisovatele Thomase Pynchona Výkřik techniky jsem četl na začátku léta a od té doby jsem se těšil na to, že vám o něm povím. Výkřik techniky je totiž román hostina, román, kde vás snad každá věta překvapuje podobně jako zelenina a všechny možné předměty na Arcimboldových obrazech nebo Švankmajerových objektech. Jenže Pynchon není ani manýrista, ani surrealista. Je to osobitý vypravěč a vykladač dnešního světa, amerického především. Někdo to označuje jako kyberpunk, ale mně Výkřik techniky sedí do jiného šuplíku: je to magický realismus po americku psaný mimořádně jiskřivým stylem, jehož českou verzi bych nominoval na překlad roku. Martin Svoboda děkuje jmenovitě všem, kdo mu pomáhali, ale českou duši americkému románu vdechl on a je to, věřte, zážitek.

O co v příběhu jde. Maxine je auditorka a něco jako soukromý detektiv přes hospodářskou kriminalitu. Chytrá a zjevně hezká 30 plus. S Horstem se rozešla, ale nerozvedla, vlastně se mají pořád rádi, tmelem jsou dva synové. Profese i bydliště v New Yorku znamená, že se Maxine pohybuje ve světě byznysu a IT. Nerdi a geekové jsou asi nejčastěji používaným označením pro postavy a postavičky mimořádně zalidněného románového světa. Pro přiblížení prostředí, v němž se Maxine pohybuje, dodávám, že v kabelce obvykle nosí pistoli, italskou berettu. Děj začíná na jaře 2001 a Maxine jak v nějaké hře neustále naráží na příznaky, že se něco chystá. My čtenáři sice víme, co to bude, ale Pynchon je právě v tomhle mistr příběhu. Pro román jsou to jen vhodné okolnosti, které umožňují ve stylu thrilleru popsat společnost. Jaká je, kudy proudí energie, jak funguje moc. Podobně jako Balzac zachytil Paříž 19. století, letos osmdesátiletý Pynchon zvládá bravurně New York 21. století. Pohrává si s paranoiou a spikleneckými teorii jak žonglér s míčky, míchá je s realitou i vážnými úvahami o svobodě a manipulaci. A jednu z ženských postav nechá psát článek o tom, že ironie, která byla považována za klíčový prvek městského homosexuálního humoru a v devadesátých letech se těšila velké oblibě, se nyní stala další obětí útoků z 11. září, protože kupodivu nezabránila, aby k takové tragédii došlo. Tak tohle je, prosím, celý Pynchon, mistr paradoxů a drsného humoru. Slovy vloženými do úst svým chytrým ženským postavám dodává, jak nyní začínají trpět všechny druhy fikce, odteďka že všechno musí být doslovné. Ve škole, kam chodí Maxinini synové, zatrhli všechny referáty z literární fikce a na všech televizních kanálech se kupí reality show. Tenhle žánr doputoval dneska bohužel až do Bílého domu. Imaginace přežívá jen ve výjimečných dílech, jako je Pynchonův Výkřik techniky. Česky ho vydalo nakladatelství Argo.

A teď se vrátím z Manhattanu přes půl zeměkoule k nám do české kotliny k jiné také svého druhu mimořádné knize. Její autor je ještě o tři roky starší než Thomas Pynchon. Ta kniha se jmenuje na poslech trochu básnicky Život… a poezie…? Eseje. A také básně jsou hlavní postavou téhle knihy. Jsou to vybrané texty Mirka Kováříka napsané až na jedinou výjimku už v tomto století.

Název svazku je těsně spojen s Českým rozhlasem, většina úvah, častěji ale portrétů či recenzí vyšla v letech 2001 až 2010 v Týdeníku Rozhlas právě pod záhlavím Život… a poezie…? Z toho můžete správně usoudit, že Kováříkova kniha bude nejspíš literárním putováním s průvodcem z nejpovolanějších. Mirek Kovářík je totiž vždycky osobní, vždycky vstřícný hledač zázraku poezie. A její pro mne nejúžasnější interpret – tohle přiznávám rád. Jistěže nebyl jediným, kdo mi do poezie otevíral dveře, ale jeho recitace na festivalech Porta v lochotínském amfiteátru koncem osmdesátých let patří do kategorie zázraků. Mirek Kovářík se pohyboval nočním hledištěm mezi diváky, jeho hlas zvukařem bezchybně položený právě tak nahlas, aby naléhavě oslovoval – a pětadvacetitisícové publikum ani nedutalo.

No tak tenhle Mirek Kovářík, jeden z žijících pokladů české poezie, vás svou knihou Život… a poezie…? Eseje provede dějinami české i světové literatury od Máchy a Whitmana po Radka Malého a Ondřeje Buddeuse. Ale přestože je to vlastně hostina, z níž si můžete vybrat, není kniha návodem, jak rychle a bez námahy najít to nejlepší. Mirek Kovářík je dobrým propagátorem poezie kromě jiného také proto, že nezpychl a udržel si pokoru interpreta. Tahle jeho slova považuji za nejdůležitější zkušenost, kterou předává:

Básně si člověk musí objevit na vlastní pěst, to za něj nikdo udělat nemůže. Do mne – a mám jich v paměti tak na čtyři pět hodin – buď jako by postupně napršely, nebo se vynořily odněkud, kde to bylo často nejméně pravděpodobné…

Knihu uzavírá třináct vybraných rozhovorů otištěných v různých médiích, případný doplněk, protože v nich Kovářík říká o sobě to, co v textech nenajdete.

Knihu Život… a poezie…? Eseje vydalo nakladatelství Galén. To znamená Lubomír Houdek, neúnavný, nezdolný vydavatel textů spjatých především s folkaři, ale vydal například také nejkompletnější soubor písňových textů Pavla Šruta Už ráno začal večírek nebo nové edice proslulých elpíček na CD a loni třeba audioknihu Nehraje se, básně a povídky Emanuela Frynty v přednesu Ivana Vyskočila a s klavírem Přemysla Ruta.

Autobiografický román Oskara Sieberta Jednou cizincem, provždy cizincem s podtitulem Je zločin narodit se jako Němec? je také ohlížením. Oskar Siebert je o osm let mladší než Mirek Kovářík. Narodil se v roce 1942 v Berlíně české matce a německému otci. Už jen z téhle informace si možná dovedete představit, co takový původ mohl v dalších desetiletích pro Oskara Sieberta znamenat.

Aby bylo jasné, oč jde. Oskar Siebert není sudetský Němec. Jeho otec byl filmový produkční a do Prahy přijel se štábem chystaného filmu Růže z Tirol v roce 1940, matka si šla přivydělat na natáčení jako komparzistka. Rodina provozovala v Košířích hospodu U Bartošů a peněz nebylo nazbyt. Ze setkání těch dvou byla láska. Když vyšlo najevo těhotenství, matka Bartošová dceru vyhodila. Tak se Marie Bartošová ocitla v Berlíně, ale za Georga Sieberta se provdala až po narození syna v dubnu 1943, protože pro svatbu s Češkou musel Georg čekat na úřední povolení. Později musel narukovat a nechat manželku v bytě u své matky. Podobná nepřízeň úřadů i okolností pak Oskara Sieberta provázela celý život. Přesto, když jsem se s ním nedávno v Praze při příležitosti prezentace českého vydání jeho knihy potkal, na mě zapůsobil jako člověk mimořádně vstřícný a vzdor všemu, co ho v životě potkalo, laskavý a optimistický.

Z Oskarových dalších téměř neuvěřitelných osudů vám řeknu alespoň základní osnovu. Dvouletého i s mladší sestrou ho z Berlína matce unesl matčin bratr, který utíkal z totálního nasazení. Matka za nimi odjela do Prahy. Krátce po osvobození se matka přimotala k lynči na Němcích a mezi lidmi ji poznala její vlastní teta, která ji revolučním gardistům udala jako kolaborantku. A tak se paní Siebertová dostala i s dětmi do Modré u Děčína. Teď střih. Oskar se vyučil strojním zámečníkem a začal se věnovat ochotnickému divadlu, ale měl chuť na víc a dostal se do komparsu barrandovského filmového studia. V roce 1964 ho přijali do Divadelního studia při městském divadle v Děčíně. Znovu střih. Po srpnové okupaci spoluzakládal Svaz klubů mládeže a v lednu 1970 byl na pražské ulici zatažen do auta a zatčen. Odmítl cokoli podepsat nebo vypovídat proti komukoli, i když ho mlátili, nakonec ho pustili. Chtěl se vystěhovat, ale podařilo se mu to dost krkolomně prostřednictvím komise pro lidská práva OSN až v roce 1976. Další dějství už tak napínavé není, ale s úřady se potýkal dál. Přestože byl po otci Němec, na občanství čekal tři roky. Živil se jako masér a trenér a pro radost začal točit amatérská videa. V roce 1986 se přihlásil s krátkým filmem o své rodině nazvaným Návštěva na Photokinu v Kolíně nad Rýnem a získal ve své kategorii hlavní cenu. Filmů i cen pak bylo víc.

Autobiografický román Oskara Sieberta Jednou cizincem, provždy cizincem s podtitulem Je zločin narodit se jako Němec? vydalo nakladatelství Tribun EU, s překladem do češtiny autorovi pomáhali dcera Daniela Siebert a Jiří Vlasák.