Spisovatelsko-nakladatelský projekt, v němž jsou sdruženy dva příběhy z běžné současnosti, prolnuté časem, prostředím, částečně jednou z událostí nesoucích děj a některými postavami, je unikátní dost možná i v kontextu světovém, přestože se zdá, že takový nápad je nasnadě. Texty navíc byly také paralelně vytvořeny, projekt nevznikl mimoděčně. Napsat vyprávění pro celou rodinu... Děti se ztotožní s dětskými hrdiny, dospělí s figurami jejich rodičů a prarodičů. A navrch: zatímco malí čtenáři si s knihou Nejlepší pro všechny zřejmě neporadí, dospělí se budou bavit u obou knih a navrch dostanou bonus v podobě odhalení některých dějových peripetií souvisejících s postavami, které jsou v druhé knize vedlejší.
Petra Soukupová si psaní pro děti vyzkoušela na úspěšné, ba překládané knížce Bertík a čmuchadlo, kde je v centru pozornosti malého chlapce rozpad manželství rodičů a matčin nový přítel. Příběh pro děti od 9 let s detektivní zápletkou Kdo zabil Snížka, v němž dětská parta v čele s vypravěčkou Martinou pátrá po viníkovi smrti kamaráda, totiž hluchého divokého psa, překrásně ilustrovala držitelka dvou Zlatých stuh Tereza Ščerbová a, jak je v Hostu zvykem, knihu graficky připravil Martin T. Pecina. Čerstvé novinky Petry Soukupové jsou tak sdruženy a sjednoceny i vizuálně. Především je ale spojuje zaměření na nitra a osobnosti postav a způsob vyprávění: dění je podáváno v ultrasubjektivní ich-formě či ich-formách, jelikož v knize pro dospělé se ve vyprávění pravidelně střídají představitelé tří generací jedné rodiny: desetiletý Viktor, který je coby nezvladatelné dítě odložen z Prahy na vesnici k babičce, třicetiletá Hana, Viktorova bohémská matka, usilující s věčnou skleničkou konečně o seberealizaci v podobě vysněné vážné filmové role, a venkovská babička Eva, která svou touhu po vřelých a harmonických rodinných vztazích a boj se samotou a stářím přetavuje zejména po smrti manžela do starostlivé péče o druhé a připravování jejich oblíbených jídel.

Všechny dosavadní prózy Petry Soukupové se – stejně jako dvě nové – věnovaly vztahům mezi lidmi v nejbližším rodinném okruhu – oblíbeným prostředkem prozaičky je figura vyprávějícího děcka, která opodstatňuje a umocňuje efektní jednoduchost jazyka, jímž Soukupová promlouvá. Autorka svým postavám do nejmenších drobností jim rozumí, ať jsou v jakékoli životní fázi, dokonce i té předsmrtné, vidí jim až do jejich ukřivděných, frustrovaných a milujících žaludků, a díky tomu buduje charaktery velmi živoucí a uvěřitelné, na nichž potom může také stát přesvědčivost děje, jakkoli je jeho charakter seriálově-ságový.

Aktuální novinky Petry Soukupové nepřinášejí stylovou změnu: jsou to v jádru psychologické romány poskládané z krátkých vět ve  strohém, nezdobeném a nemetaforickém stylu. Jeho krása, působivost a emocionalita nespočívá ve vybraném slovníku nebo umně vykovaných souvětích, ale ve věrohodné přirozenosti. Obrazy za nás autorka nevymaluje, musíme se o ně postarat sami. Emoce nejsou popisovány, čtenář je musí vyčíst z reakcí a z chování postav.

Osobní perspektiva vyprávění, zprostředkovávající vnitřní monology, soudy a úvahy postav zcela bez vysvětlivkového zásahu vševědoucího vypravěče, je autorsky náročná, má-li se takto zprostředkovávat jakýkoli děj, natož děj dramatický. Současně je čtenářsky vděčná: umožňuje obhlížet postavy v přímém přenosu, a nabízí tak čtenáři unikátní orientaci v jejich jedinečných světech, do nichž je ostatním účastníkům děje přístup zapovězen: příležitost přímo obhlížet a zažít, oč jde Soukupové v první řadě: o zachycení nemožnosti porozumění, odhalení skutečných motivací a pohnutek k jednání druhých. Jejich vnímání a reflexe toho, co se odehrává nebo se stalo v minulosti, jsou často diametrálně odlišné navzájem i od takzvané reality. O svých bližních smýšlejí často nespravedlivě, jindy naopak přehlížejí zásadní nepravosti nebo se v nich obyčejně mýlí. Silné, ale zejména slabé stránky mluvčích samotných zjišťujeme my, čtenáři, ze způsobu jejich uvažování, nikoli z jejich jednání. To je často v rozporu s tím, co postavy vlastně chtějí, oč samy usilují a jaké si přejí být.

Zpráva Petry Soukupové o lidech zní asi takto: o svých blízkých máme jen matnou, přibližnou představu, jejich skutečné motivace neznáme, o tom, kým pro ně vůbec jsme, rovněž nemáme tušení. Co dovedeme, je odhadnout snad jejich náladu a případné nepohodlné důsledky, které pro nás může mít, jelikož základní vlastností člověka je podle Soukupové kromě pocitu křivdy sobectví a současně neutuchající pokusy v tomto světě obstát, být jeho součástí, zařadit se.

Častým motivem kromě vazby rodiny na jídelní rituály u Soukupové je, jak si zasloužit úctu vlastních rodičů, jak docílit toho, aby si svých dospělých dětí vážili – a tato obdivná láska a uznání bohužel nejsou vždy podmíněny skutečně úctyhodnými skutky potomků. Nelze si je vysloužit ani vysnažit. Osobní  preference nemají ani nemohou mít objektivní podklady. Přesto postavy usilují získat si náklonnost blízkých konkrétními, často zoufalými kroky, které je stojí nepřiměřené přemáhání. Ačkoli se jadrně hádají, málokdy své pocity verbalizují, natož vysvětlují, pokud nejde o vztek či dobývání, hraničení a utvrzování vlastních pozic.

Přes toto zoufalé neporozumění, přetlačování se a nepřestávající boj o pozornost, ba nehledě na to, že se nejbližší rodinní příslušníci neznají, k sobě mají silnou citovou vazbu, která nepotřebuje pojmenování ani věcné opodstatnění; často je ještě ke všemu spíše na obtíž. To, co je nejlepší pro všechny, tak nakonec nemůže být dobré pro nikoho.
Příběh knihy Nejlepší pro všechny se točí zejména okolo svobodné matky-bohémské herečky Hany, pohlcené svou prací, sebestřednou touhou po slávě, která jí má ovšem vydobýt především respekt rodičů, a jejího desetiletého nezvládnutého synka, který má jako všechny děti nezkažené jádro a který je také jednou z postav knihy dětské. Hanina máma Eva rozmazleného vnuka skutečně dokáže srovnat pevnou laskavostí a získat si jej, její dcera v roli mateřské selhává a synka si spíše kupuje, dárky nebo nezřízenou svobodou. Viktor, který nemá dostatek pozornosti ani pevné ruky, je se vší nejmodernější elektronikou dobrých značek velmi opouštěný, jeho pozice je podobně nezáviděníhodná jako role jeho matky, která se snaží nesklouznout k seriálové rutině a nakonec zvládnout roli nejtěžší: pečovat o umírající matku.

Dětská detektivka Kdo zabil Snížka i román Nejlepší pro všechny mají vlastně podobného hrdinu: kluk Viktor a pošuk Snížek jsou oba potížisti, které je potřeba zvládnout, zpracovat. Uklidit je někam, kde si s nimi už poradí. Je přirozené, že k sobě tito dva nepohodlní, kteří se jen neurvale a neobratně derou o své právo na život a svobodu, a přitom potřebují především lásku a pozornost,  tíhnou.

Soukupové se tak, ačkoli jejím primárním zájmem byly a jsou lidské charaktery a vztahy, mnohem spíše než události, natož ty s celospolečenským dosahem, daří to, co málokterému českému prozaikovi: popsat obtíže a zodpovědnosti rodičovství, stáří i dětství, efekt závislosti na hraní her nebo na nekončícím sebepotvrzování i protilehlou potřebu přátelství a přirozeného, skutečného sepětí s lidmi a přírodou. Dokáže dobře popsat, jak se dospělé děti kroutí při přebírání zodpovědnosti za umírající rodiče podobně, jako se jim dříve nechtělo vynášet doma smetí. Dovede ukázat, jak těžké je v jakémkoli věku opustit domov a hledat si jiný nebo si ve stáří vytvářet nové úkoly a závazky, které dovedou udržet při životě. Prostřednicvím svých postav zobrazuje, jak složité je nezhroutit se při každé dobré příležitosti a kolik námahy obnáší neublížit druhým a udržet rodinu jakž takž pohromadě. Svět dětí a dospělých se sice příliš neprotínají, ale přitom se neliší ničím víc než množstvím nasbíraných zkušeností. Chceme obstát a přičinit se o to, co bude pro všechny nejlepší, ačkoli o  tom, co to je, nemáme nejmenší tušení. Naděje je, zdá se, ve smíření, v přijetí a sebepřijetí – a pak snad v přírodě.  Soukupová sděluje nenásilně a nedidakticky, ani na okamžik nesklouzává k moralitě nebo sentimentu. Povrchová drsnost, ke které tato stylová cesta nutně vede, může chvílemi působit chladně, nepřístupně a syrově a postavy poněkud unifikuje, skrývá ale citlivost postav i vypravěče. Tím se jich obou lze také skutečně, podstatně dotknout.

Jako jedné z mála prozaiček se Petře Soukupové daří zachytit současného člověka a jeho reálné obyčejné problémy, potřeby a touhy – a to ať už je příslušníkem mladé, starší, nejmladší, ba i nejstarší generace: bez předsudků, ale také bez shovívavosti nebo nadřazenosti. Jako ve všech svých prózách, i v těchto nových zdůrazňuje, jak dalekosáhle se na tom všem podílejí formativní rodinné vazby.  V tom je její próza aktuální a nadčasová.

Autorka se opakovaně nechává slyšet, že píše o smutných věcech, jelikož taková prostě je. Řekla bych spíš ,že ty „věci“ takové jsou, život takový je. Proto je její kniha pro děti opravdu o hledání vrahouna a kniha pro dospělé nikoli o slunci štěstíčka, ale o tom všem obyčejném, kde se příliš nedaří – na rovině mezilidské i jiných. Několik málo něžných, sněžných a světlých míst obou knih nejsou ty, kdy si postavy padají neobratně a pravidelně proti vůli jedné z nich do náručí nebo se po hlavě vrhají do destruktivních mileneckých románků. Nejsou to ani ty, kdy nad sebou dokážou zvítězit, překonat sebe, svou lenost, malichernost a egoističnost a „udělat něco objektivně a nepopiratelně správného“, postarat se, upozadit své zájmy. Mnohem spíš jsou to chvíle, kdy se podílejí na tom, oč se nepřičinili, ale čemu mohou v úžasu přihlížet: lesknoucí se sníh, temnota nočního lesa, světlušky v zahradě, ubíhající koleje.

Obě podzimní knižní novinky Petry Soukupové zařadil Lukáš Hejlík do programu scénického čtení LiStOVáNí; obě vyjdou také jako audioknihy ve vydavatelství OneHotBook.

Olga Stehlíková, básnířka a literární redaktorka